Na rozhraní síní a komor se nalézá síňokomorový (atrioventrikulární) uzel jako součást převodního srdečního systému (specializovaná tkáň srdeční svaloviny sloužící k rychlému šíření vzruchů srdcem).
Atrioventrikulární uzel může být poměrně snadno ovlivněn díky bohaté inervaci útrobními (vegetativními) nervy a díky nízkému elektrickému potenciálu na membránách jeho buněk; k ovlivnění převodu vzruchů mezi síněmi a komorami tak dochází při poruše prokrvení spodní stěny komory nebo účinkem léků (např. digitalisu). Někdy je poškození srdce vyvolávající atrioventrikulární blokádu trvalé, způsobené anatomickými změnami srdce, např. vazivovými změnami (tzv. sklerofibróza).
Nemocní mohou pociťovat nepravidelnou činnost srdce. Při poklesu srdeční frekvence pod 30/min dochází ke krátkodobým ztrátám vědomí (synkopám).
Během srdečního cyklu připadá na každý stah síní (odpovídající vlně P na EKG) jeden stah komor (odpovídá komplexu QRS na EKG), je však abnormálně prodloužené vedení vzruchu mezi síněmi a komorami.
Atrioventrikulární blokáda I. stupně nemá žádné klinické příznaky a v některých případech může být normální; často se nachází u dobře trénovaných atletů, u mladých lidí a u osob se zvýšenou aktivitou bloudivého nervu (tzv. vagotonie). Léčba není nutná ani při blokádách na podkladě srdeční choroby, může však být důvodem k podrobnějšímu vyšetření.
Atrioventrikulární blokáda I. stupně se vyskytuje např. při akutní revmatické horečce.
Na EKG nejsou vlny P (odpovídající stahu síní) vždy následovány komplexem QRS (odpovídá stahu komor). Rozeznáváme tři varianty: Wenckebachova blokáda (Mobitz I), u které se progresivně prodlužuje převod vzruchu ze síní na komory, až jeden QRS komplex a tudíž i jeden komorový stah vypadne; poté následuje zotavení síňokomorového převodu a opakování popsaného sledu; blokáda Mobitz II, u níž se interval mezi stahem síní a komor nemění, avšak občas neočekávaně vypadne jeden samotný komorový stah; a blokáda vysokého stupně, kdy je určitý matematický poměr mezi stahy síní a komor, např. 2:l, 3:1.
Blokády II. stupně jen vzácně vyvolávají obtíže. Jejich význam je v nebezpečí pokračovat do úplné srdeční blokády (viz. níže). U nemocných s chronickým srdečně-cévním onemocněním, kteří navíc trpí blokádou II. stupně, je v některých případech vhodné preventivně implantovat kardiostimulátor (pacemaker, laicky „budík“).
U atrioventrikulární blokády III. stupně není elektrické spojení mezi síněmi a komorami (úplná atrioventrikulární blokáda). Stahy komor a tudíž i krevní oběh jsou udržovány náhradním tzv. junkčním rytmem (vznikajícím v atrioventrikulárním uzlu nebo Hisově svazku převodního srdečního systému), případně vznikají až na úrovni komor.
Síňokomorová blokáda třetího stupně je závažnou arytmií s významnými důsledky pro krevní oběh. Často vznikají synkopy (náhlé krátkodobé poruchy vědomí), závratě a akutní srdeční selhání. Je-li frekvence náhradního udavatele rytmu větší než 40/min, jsou příznaky méně závažné, například spavost, snížení krevního tlaku v závislosti na poloze těla a dušnost. Nemocný je trvale ohrožen srdeční zástavou (asystolií).
Atrioventrikulární blokáda III. stupně jako komplikace srdečního infarktu zadní stěny se léčí atropinem. Pokud vznikne při infarktu přední srdeční stěny, má závažnou prognózu a musí být léčena neodkladně zavedením stimulační elektrody do srdce (nitrožilní cestou).
Dlouhodobou léčbou je trvalá kardiostimulace.
Emailu
Zaregistrovat se
