Transplantace slinivky břišní (pankreatu) zaujímá mezi transplantacemi ostatních orgánů výjimečné postavení; transplantace se totiž neprovádí k záchraně života, ale ke stabilizaci cukrovky I. typu (diabetu závislého na inzulinu) a především jako prevence vzniku závažných orgánových komplikací při cukrovce. Slinivka břišní obsahuje totiž kromě tkáně produkující trávicí enzymy také tzv. Langerhansovy ostrůvky produkující hormon inzulin, který je nutný k regulaci hladiny cukru v krevním séru. I když jsou dávky inzulinu a dieta pečlivě kontrolovány, cévní změny v drobných tepnách neúprosně pokračují. U řady pacientů se v mladém věku vyvíjí těžké postižení oční sítnice vedoucí k slepotě, onemocnění ledvin vedoucí k ledvinnému selhání, a onemocnění končetinových cév s následným nedokrvením končetiny, které může vyústit až v její ztrátu.
Například v USA je asi 1 milion pacientů s cukrovkou závislou na inzulinu, a každoročně se objeví dalších 10 000 nových případů. Je tedy zřejmý význam transplantace slinivky břišní v léčbě cukrovky nejen z hlediska medicínského, ale i ekonomického.
Je zřejmé, že transplantace slinivky není vhodná pro všechny diabetiky. Příjemce slinivky vymění injekce inzulinu s jeho riziky za imunosupresivní léčbu (tj. léčbu potlačující obranyschopnost organizmu příjemce vůči dárcovskému orgánu, která je nutná při transplantaci mezi geneticky odlišnými jedinci). Jelikož je imunosupresivní léčba také riziková, je transplantace slinivky břišní omezena především na nemocné, kteří z nějakého důvodu musí dostávat imunosupresivní léčbu (například diabetici po transplantaci ledviny pro ledvinné selhání). Původně se předpokládalo, že je vhodné nejdříve transplantovat ledvinu a teprve později slinivku. V současné době se provádějí transplantace ledviny a slinivky, získané od téhož zemřelého dárce, současně. Výhodou tohoto postupu je skutečnost, že příjemce podstupuje úvodní imunosupresivní léčbu vysokými dávkami jen jednou, a protože oba orgány pocházejí od téhož dárce, lze sledovat proces odhojování (rejekce) na ledvině; sledování rejekce na slinivce je totiž dosti obtížné. Ačkoli je po transplantaci obou orgánů vyšší výskyt pooperačních komplikací, není při tom délka přežití ledvinného transplantátu nijak ohrožena.
Dárci jsou obvykle ve věku mezi 10 až 55 lety a v předchorobí nemají údaj o poruše metabolizmu cukrů ani o chronickém nadužívání alkoholu. Vyšetření hladiny cukru a trávicích enzymů slinivky břišní (amylázy) v séru v okamžiku úmrtí nám nepomůže, protože jejich hodnoty bývají v rámci poranění hlavy a oživování základních životních funkcí (resuscitace) zvýšeny, ačkoli slinivka je zcela normální.
V současné době se zdá být nejslibnější metodou transplantace celé slinivky s vyústěním části dvanáctníku (obsahující slinivkový vývod ) do močového měchýře. Trávicí šťáva slinivky je tedy drénována do močového měchýře, a hormon inzulin se dostává do krevního oběhu příjemce cestou napojení (anastomóz) mezi pánevními cévami příjemce a cévami dárcovského orgánu. Transplantovaná slinivka je uložena v podbřišku (Pozn. Normální anatomická poloha slinivky je v prostoru zvaném retroperitoneum - za pobřišnicí vně břišní dutiny, v těsné blízkosti páteře a zádového svalstva.).
Transplantace celé slinivky místo přenosu jejího segmentu, obsahujícího tělo a ocas slinivky, a drenáž slinivky do močového měchýře místo podvazu slinivkového vývodu či volné drenáže slinivky do břišní dutiny, představují významná technická zlepšení.
Při této technice a pod krytím imunosupresivní léčbou cyklosporinem, azathioprinem a prednizonem je úspěšnost operací, hodnocená podle schopnosti příjemce udržovat normální hladinu cukru v séru bez zevního přívodu inzulinu, 70 - 80%. Nejčastějšími komplikacemi po operaci jsou metabolické změny (zvýšené ztráty solí ze slinivky a dále cestou močového ústrojí) a tím vyvolané častější infekce močového ústrojí. Další komplikací může být odhojení štěpu (rejekce), infekce břišní dutiny a zánět transplantované slinivky (tzv. pankreatititida).
Řada prací se zabývala transplantací izolovaných ostrůvků, izolovaných z dárcovy slinivky. Ostrůvky se dopravují do krevního oběhu příjemce kanylou zasunutou do pupeční žíly. Výhodou metody je, že nevyžaduje velký chirurgický výkon. Praktická využitelnost této metody v humánní medicíně je však omezená, protože je velmi obtížné získat životaschopné vyčištěné (purifikované) ostrůvky.
Emailu
Zaregistrovat se
