Prasklý ušní bubínek
Ušní bubínek je tenká membrána v uchu, která odděluje vnější zvukovod od středního ucha. Díra nebo trhlina v této membráně se nazývá prasklina bubínku. V lékařské terminologii se stav nazývá perforace bubínku. Prasklý ušní bubínek je nepříjemný stav, který je spojen s narušením nebo až se ztrátou sluchu. Normálně fungující ušní bubínek se rozechvěje, pokud jsou na něj přeneseny zvukové vlny z okolí. Chvění ušního bubínku pak následně pomůže zvukové vlny z okolí přenést přes středoušní kůstky (tedy přes kladívko, kovadlinku a třmínek) do vnitřního ucha, kde je vlastní sluchový smyslový aparát. Prasknutí ušního bubínku může bránit hladkému přechodu zvukových vln, což může mít za následek ztrátu sluchu. Ušní bubínek dále chrání lidský organizmus před vniknutím infekce a to tím, že zabraňuje bakteriím, vodě a jiným nečistotám ve vstupu do středního ucha. Prasknutí bubínku ve středním uchu může tedy vést k vniknutí infekce do těla pacienta.
Kapitoly
Příčiny / rizikové faktory
Prasknutí ušního bubínku může mít různou příčinu. Poměrně často je příčinou prasknutí ušního bubínku neléčený zánět středního ucha, kdy tvorba hnisu vyklenuje ušní bubínek do zevního zvukovod směrem ven a nakonec dochází k jeho prasknutí. Kromě toho může být ušní bubínek poraněný a protržený mechanickou silou, například při nešetrném čištění uší tyčinkami se smotky vaty.
Prasknutí bubínku může také vzniknout i při náhlých změnách tlaku v okolí (například barotrauma při výbuchu – tzv. blast syndrom). Barotrauma vzniká, když je namáhán ušní bubínek nerovnováhou tlaku vzduchu ve středním uchu a tlaku vzduchu v okolí (to se projevuje například při změnách tlaku vzduchu při cestování letadlem). Dále může vzniknout perforace ušního bubínku při vystavení uší příliš hlasitému zvuku (tzv. akustické trauma), také při potápění nebo při přímém úderu na hlavu a to zejména, jestliže je veden přes ucho.
Těžká poranění hlavy, jako jsou například zlomeniny lebky, mohou vést až k porušení řetězce středoušních kůstek či ke zlomenině třmínku s posunutím úlomků středoušních kůstek do vnitřního ucha se vznikem perilymfatické píštěle s následnou obrnou lícního nervu. Vzácnější příčinou prasknutí ušního bubínku je například tzv. cholesteatom (jako cholesteatom se označuje nepravý nádor z tukových buněk, cholesterolu, mastných kyselin a keratinizovaných epitelií, který roste místně destruktivně, utlačuje okolní struktury například poškozuje sluchové kůstky a okolní kosti).
Pro úplnost je třeba dodat, že se v některých případech provádí i cílené propíchnutí ušního bubínku lékařem – ušním specialistou. Tento zákrok se označuje jako paracentéza a typicky se provádí při zánětu středního ucha. Propíchnutí ušního bubínku má za cíl vypustit hnis a zabránit tak samovolnému protržení ušního bubínku nahromaděným hnisem. Při propíchnutí lékařem se totiž vytvoří pouze malý otvor, který se poté rychlé zcela spontánně zahojí.
Chorobopis
Manifestní klinické příznaky postižení pacienta prasknutím ušního bubínku mohou být naprosto typické a stanovení správné diagnózy je rychlé. V některých případech však dochází ke stanovení správné diagnózy až v případě, kdy pacient přijde k lékaři pro neobvyklé pocity v uchu trvající nějaký čas.
Charakteristickými obtížemi pacientů postižených prasknutím ušního bubínku jsou: náhlá vystřelující bolest v uchu (to bývá častý první příznak prasklého ušního bubínku), dále pak tlak a pocit plnosti v uchu, nevolnost a zvracení, krvavý nebo bílý výtok z postiženého ucha, výtok hnisu z ucha několik dní po perforaci bubínku. Typické je také snížení bolesti po odtoku hnisu nebo krve z ucha, které je vyvolané prasknutím ušního bubínku na postiženém uchu pacienta se zánětem středního ucha. Dále může v důsledku prasknutí ušního bubínku dojít ke ztrátě sluchu či k pocitu zvonění v uších (to se označuje jako tinnitus), v některých případech postižený jedinec trpí závratí.
Rozpoznání / vyšetření
Diagnostiku prasknutí ušního bubínku jednoznačně stanoví lékař – ušní specialista (specializace ORL – tj. ušní, nosní krční) na základě vyšetření pomocí přístroje označovaného jako otoskop, kterým je možné prohlédnout zevní zvukovod až k ušnímu bubínku. Důležitý je také pohovor postiženého jedince s lékařem (tj. odebrání tzv. anamnézy). Vyšetřující lékař musí od pacienta zjistit, kdy se objevily první klinické příznaky obtíží, jestli nemocný právě netrpí nějakou ušní infekcí, zda postižený jedinec nebyl nedávno vystaven nadměrně hlasitým zvukům, či zda se nepotápěl pod hladinu vody, nečistil si zevní zvukovod, zda neletěl letadlem či neprodělal zranění hlavy.
Kromě vyšetření zevního zvukovodu otoskopem je možno provést další různá vyšetření, která se volí podle příčiny prasknutí ušního bubínku a také podle rozsahu poškození ušního bubínku. Tak se mohou provést laboratorní testy, a to v takovém případě, jestliže se objevuje výtok z ucha. Pak se zjišťuje ve vyteklé tekutině na mikrobiologii eventuální přítomnost bakteriální nebo virová infekce, což svědčí pro probíhající infekci středního ucha.
Dále se v některých případech provádějí také testy pomocí ladiček (jedná se o kovové nástroje se dvěma hroty, které po úderu produkují zvuky). Tak může vyšetřující lékař zjistit nejen případnou ztrátu sluchu, ale může tak dokonce odhalit, jestli je příčinou ztráty sluchu poškození vibrujících částí středního ucha (včetně prasklého ušního bubínku), nebo je příčinou poškození čidla či nervů vnitřního ucha. Vyšetřovací přístroj tzv. tympanometer se vkládá do zvukovodu, kde se měří odezva ušního bubínku na malé změny tlaku vzduchu. Provádí se také tzv. audiologická zkouška (pokud jsou ostatní sluchové zkoušky neprůkazné), což je zkouška zahrnující sérii testů, kdy se měří, jak dobře člověk slyší zvuky různé výšky a hlasitosti.
Léčba
Pouze v takovém případě, jestliže nedojde k vyhojení prasklého ušního bubínku v průběhu několika týdnů, je nutné hojení praskliny v ušním bubínku podpořit. Za tím účelem se aplikuje se aplikuje k okraji tenké membrány ušního bubínku chemický roztok, který stimuluje růst buněk nebo může lékař použít i papírovou náplast k dočasnému utěsnění otvoru v prasklém ušním bubínku. Pokud je prasklina velká nebo nefunguje hojení bubínku, může lékař doporučit chirurgický zákrok k opravě bubínku. Tento operační zákrok se nazývá tympanoplastika – jedná se o operační rekonstrukci ušního bubínku.
Pacientovi trpícímu prasklým ušním bubínkem bývají běžně předepisovány léky proti zánětu a bolesti. Při vzniku perforace ušního bubínku se jako prevence vzniku infekce zpravidla pacientovi podává antibiotikum G nebo V penicilin 6x250 mg/d po dobu 7 dnů. Ucho se udržuje v suchu, místně se aplikuje 2% kyselina octová, 5 kapek 3krát denně, pouze však při případné infekci, nikoliv jako prevence. Jestliže je prasknutí ušního bubínku způsobeno infekcí, je infekci nutno vyléčit pomocí podávání antibiotik. Použití teplých zábalů na uši může poskytnout úlevu od bolesti, ale jen do určité míry.
Přetrvávající převodní nedoslýchavost může znamenat přerušení řetězce kůstek středního ucha a tehdy je nutná chirurgická léčba. Percepční nedoslýchavost nebo závrať trvající hodiny nebo delší dobu po úrazu je známkou zranění vnitřního ucha, a v tomto případě je nutné co nejdříve provést operační zákrok (tzv. explorativní tympanotomii) a odstranit následky úrazu.
Důležité jsou preventivní opatření, kterými je možné zabránit vzniku prasknutí ušního bubínku. Především se jedná o včasnou a správnou léčbu u dětí častých infekčních zánětů středního ucha (typické projevy jsou bolest ucha, horečka, zduření nosní sliznice a snížení sluchu). Dále by si měli lidé chránit uši během letu letadlem. Lidé, kteří trpí rýmou nebo mají aktivní alergickou rýmu (při těchto onemocněních často dochází k ucpání tzv. Eustachovy trubice neboli sluchové trubice, která je dlouhá asi 3,5 až 4,5 centimetrů a spojuje nosohltan a dutinu středního ucha a umožňuje tak vyrovnávání tlaku na obou stranách ušního bubínku), by neměli raději cestovat letadlem.
V průběhu letu letadlem (zejména při vzletu a při přistávání, kdy dochází k velkým změnám okolního tlaku vzduchu) je možno vyrovnávat tlaky na obou stranách ušního bubínku některými manévry, jako jsou žvýkání žvýkačky, zívání nebo tzv. Valsalvův manévr (jedná se o výdech jako při smrkání při stisknutém nosu a uzavřených ústech). Jako prevence poranění ušního bubínku je třeba velké opatrnosti při eventuálním čištění zevního zvukovodu. Děti je třeba důrazně varovat před zasunováním cizích předmětů do uší. A konečně je vhodné se chránit před nadměrným hlukem (například při nadměrném hluku v okolí nošením ochranných ucpávek do uší nebo chráničů sluchu).