Pneumotorax

Pneumotorax je přítomnost vzduchu nebo plynu v pohrudniční (pleurální) dutině. Za normálních okolností je pohrudniční dutina jen nepatrnou štěrbinou mezi pohrudnicí (nástěnným - parietálním listem pleury), pokrývajícím zevnitř pevnou hrudní stěnu a poplicnicí (útrobním -viscerálním listem pleury), pokrývajícím povrch plíce, s níž pevně srůstá. Normálně je v pleurální dutině ve srovnání s atmosférou negativní tlak a dutina je vyplněna minimálním množstvím tekutiny, umožňující vzájemný posun listů pleury při dýchání.

Pneumotorax může vzniknout tam, kde útrobní pleura není srostlá v nástěnnou pleurou. Vzduch či plyn v pleurální dutině může pocházet z prasklé průdušky, poraněné plíce, jícnu nebo proražené hrudní stěny, nebo může být důsledkem působení mikrobů přítomných v pleurální dutině při její infekci.

Podle příčiny vzniku klasifikujeme pneumotorax jako spontánní, úrazový (traumatický) nebo iatrogenní (je-li komplikací diagnostických či léčebných výkonů).

Podle způsobu vzniku rozlišujeme zavřený pneumotorax, pronikl-li vzduch do pleurální dutiny jednorázově, a otevřený pneumotorax, je-li přítomna patologická komunikace mezi pohrudniční dutinou a zevním prostředím (např. při zející poranění hrudní stěny). Tenzní (ventilový, přetlakový) pneumotorax nastane tehdy, když do pleurální dutiny proniká větší množství vzduchu než může unikat ven, takže narůstá tlak v pleurální dutině a dochází k přetlačování orgánů mezihrudí na nepostiženou stranu; nebezpečné je zejm. stlačení srdce a zamezení návratu žilní krve do pravé srdeční komory. Otevřený i tenzní pneumotorax jsou urgentními chirurgickými stavy, které závažně ohrožují funkci srdečně-cévního systému i dýchací funkci plic.

Patologické procesy v pleurální dutině se mohou kombinovat; u nemocných po úraze bývá pneumotorax často spojen s krvácením do pohrudniční dutiny (tzv. hemopneumotorax), při prasknutí jícnu jsou v pohrudniční dutině zároveň přítomny hnis i vzduch (tzv. pyopneumotorax).

Kapitoly

Subjektivní příznaky a objektivní nález

Příznaky se výrazně liší v závislosti na velikosti pneumotoraxu a pokročilosti plicního onemocnění, od minimální poruchy až po život ohrožující dechovou tíseň s poklesem tlaku kyslíku v tepenné krvi a selhání krevního oběhu (šok) s poklesem krevního tlaku.

Nejdůležitějším příznakem pneumotoraxu bývá bolest na hrudi vystřelující do ramene nebo paže postižené strany, dušnost, někdy kašel a snížená pohyblivost hrudní stěny. Při fyzikálním vyšetření poslechem nacházíme oslabené až vymizelé dýchání. Nález na rentgenovém snímku hrudníku je typický: vzduch s chybějící plicní kresbou při hrudní stěně, který je směrem ke středu hrudníku oddělen stínem poplicnice od smrštěné (kolabované) plíce se zachovalou plicní kresbou.

Iatrogenní pneumotorax může být důsledkem úmyslného napuštění vzduchu do pleurální dutiny (např. při léčbě tuberkulózy). Může také vzniknout jako komplikace některých výkonů: hrudní punkce a drenáže, zavedení nitrožilního katetru (cévky) do podklíčkové žíly, operace hrudní stěny, krku, zad či horních úseků břicha a některých invazivních diagnostických výkonů (biopsie - odběru vzorku tkáně z plic a pleury). Může se objevit také při umělém dýchání přístrojem (plicní barotrauma), zejména je-li k zajištění dostatečného okysličení organizmu nutné používat vysoký tlak v dýchacích cestách.

Spontánní pneumotorax může vzniknout v kterémkoli věku, nejčastější je ale u mužů mezi 15. až 35. rokem. U novorozenců někdy nevyvolá žádné příznaky a je objeven náhodně na rentgenovém snímku. U mladých lidí vzniká často bez zjevné příčiny prasknutím tzv. emfyzematózních bul („puchýřů“ plicní tkáně) umístěných poblíž plicního vrcholu. Starší pacienti se spontánním pneumotoraxem mají obvykle chronické plicní onemocnění, nejčastěji chronický zánět průdušek (bronchitidu) a plicní rozedmu (emfyzém), zpravidla provázený plicními bulami. I ve starší věkové kategorii je pneumotorax častější u mužů (asi 10x). Rizikovými faktory jsou kouření, stav po proběhlém zánětu plic či průduškové astma. Spontánní pneumotorax spojený s akutním plicním onemocněním se může vyskytnout např. u bakteriálního zánětu plic (pneumonii) vyvolané stafylokoky, u plicního abscesu (ohraničeného hnisavého ložiska) prasklého do pohrudniční dutiny nebo u plicního nádoru.

Léčba a prognóza

Podstatou léčby pneumotoraxu je dosáhnout co nejdříve maximálního rozepjetí plíce. Zpravidla vystačíme s nechirurgickými metodami. U prostého pneumotoraxu nevelkého rozsahu se vzduch vstřebá během několika dní spontánně a tím se rozvine i plíce. K urychlení rozvinutí plíce je možné provést jednorázovou hrudní punkci. Nejvhodnější metodou léčby pneumotoraxu je uzavřená hrudní drenáž (technika výkonu viz. článek Hrudní punkce a drenáž).

Pneumotorax přetrvávající po 5 až 7 dnech funkční hrudní drenáže a opětovný pneumotorax se řeší chirurgicky: resekcí plíce - odstraněním úseků plicní tkáně s bulami a pleurodézou, tj. vyvolání tvorby srůstů v pleurální dutině. Pleurodézy docílíme buď chemickou cestou - podáním dráždivé látky (např. talku, tetracyklinu) do pleurální dutiny nebo mechanicky - „oškrábáním“ (abrazí) pleury. Chirurgické výkony jsou dnes prováděny miniinvazivní cestou (torakoskopicky).

Neodkladným opatřením u otevřeného pneumotoraxu je ošetření poranění hrudní stěny (neprodyšný obvaz). U tenzního pneumotoraxu může být život zachraňujícím výkonem rychlé odstranění vzduchu z pleurální dutiny okamžitou punkcí hrudníku. Jako první pomoc lze zavést ještě před provedením rentgenového snímku hrudníku co možná největší jehlu připojenou ke stříkačce, v místě poslechově vymizelého dýchání (u ležícího pacienta v 3. mezižebří v přední části hrudní stěny), a odsát co největší množství vzduchu z pleurální dutiny.

Prognóza včas a správně léčeného spontánního pneumotoraxu je velmi dobrá, při jiném plicním onemocnění je dána touto základní chorobou. Opětovný spontánní pneumotorax by měl být řešen chirurgicky již při druhé příhodě. Průměrný interval mezi jednotlivými příhodami bývá obvykle 2 až 3 roky, spontánní pneumotorax se však může opakovat i téměř bezprostředně po první příhodě nebo naopak za mnoho let. Nezávislé druhostranné postižení je také možné a vyskytne se asi u 10 % nemocných. Zvýšené riziko opětovného spontánního pneumotoraxu mají pacienti s tzv. Marfanovým syndromem (vrozené onemocnění pojivové tkáně, vyznačující se mj. kostními abnormitami a výdutěmi tepen).

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.

0
1Andy14. 7. 2012 20:04:10
Jak dlouho můžu spontánní pneumotorax neřešit? Je to už můj 4-tý, teď asi po 10 leti letech od posledního. U prvního se jen odsál vzduch, za rok další torakoskopicky a pak za další rok klasický kudlořez. Ale asi bez úspěchu, když se to opakuje. Škoda, že kromě spousty rentgenů mi nedělali žádné jiné vyšetření, aby zjistili kde to praská. Ale třeba to ani zjistit nejde?
Na tento komentář reaguje etjen [2], Vlada [3],
Tento komentář reaguje na Andy [1]
0
2etjen7. 9. 2012 23:47:33
Ahoj ja už mám dva za sebou,ted mam podezrení na třetí,možna bychom mohli pokecat,nejakej kontakt treba email nebo facebook?zajimali by me stejne veci jako tebe......
Tento komentář reaguje na Andy [1]
0
3Vlada11. 2. 2013 12:43:53
Ahoj za poslední 2 roky se mi to stalo 4x jak si dopal ty? mám jít na terakoskopii jak si tam byl dlouho a pmůže to...?
1
4gogst22. 10. 2013 7:56:18
Zdravim vas ja som po 3 ale operovali ma torakoskopicky 3x za 16dni . Doktor mi povedal, ze uz budem mat pluca ako TERMINATOR . Ale ako citam tak sa to vratilo po 10rokoch.. robili mi abraziu a asi dalsie 3ukony

Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události