Pneumotorax je přítomnost vzduchu nebo plynu v pohrudniční (pleurální) dutině. Za normálních okolností je pohrudniční dutina jen nepatrnou štěrbinou mezi pohrudnicí (nástěnným - parietálním listem pleury), pokrývajícím zevnitř pevnou hrudní stěnu a poplicnicí (útrobním -viscerálním listem pleury), pokrývajícím povrch plíce, s níž pevně srůstá. Normálně je v pleurální dutině ve srovnání s atmosférou negativní tlak a dutina je vyplněna minimálním množstvím tekutiny, umožňující vzájemný posun listů pleury při dýchání.
Pneumotorax může vzniknout tam, kde útrobní pleura není srostlá v nástěnnou pleurou. Vzduch či plyn v pleurální dutině může pocházet z prasklé průdušky, poraněné plíce, jícnu nebo proražené hrudní stěny, nebo může být důsledkem působení mikrobů přítomných v pleurální dutině při její infekci.
Podle příčiny vzniku klasifikujeme pneumotorax jako spontánní, úrazový (traumatický) nebo iatrogenní (je-li komplikací diagnostických či léčebných výkonů).
Podle způsobu vzniku rozlišujeme zavřený pneumotorax, pronikl-li vzduch do pleurální dutiny jednorázově, a otevřený pneumotorax, je-li přítomna patologická komunikace mezi pohrudniční dutinou a zevním prostředím (např. při zející poranění hrudní stěny). Tenzní (ventilový, přetlakový) pneumotorax nastane tehdy, když do pleurální dutiny proniká větší množství vzduchu než může unikat ven, takže narůstá tlak v pleurální dutině a dochází k přetlačování orgánů mezihrudí na nepostiženou stranu; nebezpečné je zejm. stlačení srdce a zamezení návratu žilní krve do pravé srdeční komory. Otevřený i tenzní pneumotorax jsou urgentními chirurgickými stavy, které závažně ohrožují funkci srdečně-cévního systému i dýchací funkci plic.
Patologické procesy v pleurální dutině se mohou kombinovat; u nemocných po úraze bývá pneumotorax často spojen s krvácením do pohrudniční dutiny (tzv. hemopneumotorax), při prasknutí jícnu jsou v pohrudniční dutině zároveň přítomny hnis i vzduch (tzv. pyopneumotorax).
Příznaky se výrazně liší v závislosti na velikosti pneumotoraxu a pokročilosti plicního onemocnění, od minimální poruchy až po život ohrožující dechovou tíseň s poklesem tlaku kyslíku v tepenné krvi a selhání krevního oběhu (šok) s poklesem krevního tlaku.
Nejdůležitějším příznakem pneumotoraxu bývá bolest na hrudi vystřelující do ramene nebo paže postižené strany, dušnost, někdy kašel a snížená pohyblivost hrudní stěny. Při fyzikálním vyšetření poslechem nacházíme oslabené až vymizelé dýchání. Nález na rentgenovém snímku hrudníku je typický: vzduch s chybějící plicní kresbou při hrudní stěně, který je směrem ke středu hrudníku oddělen stínem poplicnice od smrštěné (kolabované) plíce se zachovalou plicní kresbou.
Iatrogenní pneumotorax může být důsledkem úmyslného napuštění vzduchu do pleurální dutiny (např. při léčbě tuberkulózy). Může také vzniknout jako komplikace některých výkonů: hrudní punkce a drenáže, zavedení nitrožilního katetru (cévky) do podklíčkové žíly, operace hrudní stěny, krku, zad či horních úseků břicha a některých invazivních diagnostických výkonů (biopsie - odběru vzorku tkáně z plic a pleury). Může se objevit také při umělém dýchání přístrojem (plicní barotrauma), zejména je-li k zajištění dostatečného okysličení organizmu nutné používat vysoký tlak v dýchacích cestách.
Spontánní pneumotorax může vzniknout v kterémkoli věku, nejčastější je ale u mužů mezi 15. až 35. rokem. U novorozenců někdy nevyvolá žádné příznaky a je objeven náhodně na rentgenovém snímku. U mladých lidí vzniká často bez zjevné příčiny prasknutím tzv. emfyzematózních bul („puchýřů“ plicní tkáně) umístěných poblíž plicního vrcholu. Starší pacienti se spontánním pneumotoraxem mají obvykle chronické plicní onemocnění, nejčastěji chronický zánět průdušek (bronchitidu) a plicní rozedmu (emfyzém), zpravidla provázený plicními bulami. I ve starší věkové kategorii je pneumotorax častější u mužů (asi 10x). Rizikovými faktory jsou kouření, stav po proběhlém zánětu plic či průduškové astma. Spontánní pneumotorax spojený s akutním plicním onemocněním se může vyskytnout např. u bakteriálního zánětu plic (pneumonii) vyvolané stafylokoky, u plicního abscesu (ohraničeného hnisavého ložiska) prasklého do pohrudniční dutiny nebo u plicního nádoru.
Podstatou léčby pneumotoraxu je dosáhnout co nejdříve maximálního rozepjetí plíce. Zpravidla vystačíme s nechirurgickými metodami. U prostého pneumotoraxu nevelkého rozsahu se vzduch vstřebá během několika dní spontánně a tím se rozvine i plíce. K urychlení rozvinutí plíce je možné provést jednorázovou hrudní punkci. Nejvhodnější metodou léčby pneumotoraxu je uzavřená hrudní drenáž (technika výkonu viz. článek Hrudní punkce a drenáž).
Pneumotorax přetrvávající po 5 až 7 dnech funkční hrudní drenáže a opětovný pneumotorax se řeší chirurgicky: resekcí plíce - odstraněním úseků plicní tkáně s bulami a pleurodézou, tj. vyvolání tvorby srůstů v pleurální dutině. Pleurodézy docílíme buď chemickou cestou - podáním dráždivé látky (např. talku, tetracyklinu) do pleurální dutiny nebo mechanicky - „oškrábáním“ (abrazí) pleury. Chirurgické výkony jsou dnes prováděny miniinvazivní cestou (torakoskopicky).
Neodkladným opatřením u otevřeného pneumotoraxu je ošetření poranění hrudní stěny (neprodyšný obvaz). U tenzního pneumotoraxu může být život zachraňujícím výkonem rychlé odstranění vzduchu z pleurální dutiny okamžitou punkcí hrudníku. Jako první pomoc lze zavést ještě před provedením rentgenového snímku hrudníku co možná největší jehlu připojenou ke stříkačce, v místě poslechově vymizelého dýchání (u ležícího pacienta v 3. mezižebří v přední části hrudní stěny), a odsát co největší množství vzduchu z pleurální dutiny.
Prognóza včas a správně léčeného spontánního pneumotoraxu je velmi dobrá, při jiném plicním onemocnění je dána touto základní chorobou. Opětovný spontánní pneumotorax by měl být řešen chirurgicky již při druhé příhodě. Průměrný interval mezi jednotlivými příhodami bývá obvykle 2 až 3 roky, spontánní pneumotorax se však může opakovat i téměř bezprostředně po první příhodě nebo naopak za mnoho let. Nezávislé druhostranné postižení je také možné a vyskytne se asi u 10 % nemocných. Zvýšené riziko opětovného spontánního pneumotoraxu mají pacienti s tzv. Marfanovým syndromem (vrozené onemocnění pojivové tkáně, vyznačující se mj. kostními abnormitami a výdutěmi tepen).