Pleuritida je zánět pohrudnice (pleury). Pohrudnice je blána vystýlající pohrudniční dutinu. Je tvořena výstelkou a vazivovou vrstvou. Má dva listy: (1) nástěnný (parietální) list - pohrudnici, pokrývající zevnitř pevnou hrudní stěnu a (2) útrobní (viscerální) list - poplicnici, pokrývající povrch plíce, s níž pevně srůstá. Za normálních okolností je pohrudniční dutina jen nepatrnou štěrbinou vyplněnou minimálním množstvím tekutiny, umožňující vzájemný posun listů pohrudnice při dýchání.
Nejnápadnějším příznakem pleuritidy je bolest na hrudi, která je typicky spojena s pohybem hrudní stěny; zhoršuje se při hlubokém dýchaní a zejména při kašli. Bolest vzniká při postižení nástěnné pleury. Útrobní pleura je necitlivá.
Pleuritida může vznikat následkem řady plicních i mimoplicních příčin:
Nejčastější příčinou je poškození pleury plicním onemocněním, např. pneumonií - zánětem plic, plicním infarktem - odúmrtí úseku plíce následkem poruchy prokrvení, někdy provázející plicní embolii.
Zánět pleury může být následkem přímého vstupu infekce nebo dráždivé chemické látky do pohrudniční dutiny. Např. při amébóze (parazitárním onemocnění tlustého střeva s šířením infekce do jater) vzniká tzv. amébový empyém provalením jaterního abscesu (ohraničeného hnisavého ložiska jater) do pohrudniční dutiny. Pankreatická pleuritida vzniká drážděním pohrudnice při akutním zánětu slinivky břišní.
Možnou příčinou pleuritidy je poranění pleury, zejm. zlomeniny žeber.
Pleuritida se objevuje následkem přenosu mikrobů, dráždivých chemických látek nebo nádorových buněk krevním oběhem (např. při tuberkulóze, urémii - selhání ledvin, karcinomatóze pleury - nádorovém postižení pohrudnice).
Méně častý je zánět pleury v rámci tzv. azbestózy - zaprášení plic azbestem, vzácně se objevuje výpotek pohrudniční dutiny následkem léků.
Zanícená pohrudnice je obvykle nejdříve oteklá a prosáklá. Pak do ní pronikají zánětlivé buňky krevního původu, zejm. bílé krvinky (leukocyty), a na povrchu pohrudnice se objevuje tzv. fibrin (krevní bílkovina zúčastňující se srážení krve). V pohrudniční dutině se může hromadit zánětlivý výpotek (exsudát). Výpotek se může znovu vstřebat nebo naopak přeměnit ve vazivovou tkáň, což vede k vytvoření srůstů (adhezí) pohrudniční dutiny.
Některá onemocnění, např. tzv. epidemická pleurodynie (virová infekce vyvolaná Coxsackie virem postihující nervy a svaly hrudní stěny), mohou proběhnout bez výrazné tvorby tekutiny a pleuritida zůstává „suchá“. Častější variantou však je pleuritida provázená tvorbou výpotku v pohrudniční dutině; výpotek vzniká průnikem tekutiny bohaté na bílkoviny z krevních cév. Někdy vzniká vazivová přestavba pohrudnice, případně i s ložisky zvápenatělé tkáně, tento proces může nastat i bez předchozí akutní pleuritidy (např. u azbestózy).
Onemocnění začíná zpravidla náhle. Nejvýraznějším příznakem je bolest, od neurčitého nepříjemného pocitu až po bodavou intenzivní bolest. Bolest je buď trvalá zhoršující se při dýchání a kašli, nebo může být přítomna jen při hlubokém dýchání nebo zakašlání.
Bolest vzniká postižením nástěnné pleury (viz. výše). Nástěnná pleura je nervově zásobena mezižeberními nervy a bráničním nervem. Bolest bývá obvykle přesně lokalizována, buď je pociťována nad místem zánětlivého postižení v oblasti hridní stěny, nebo se může promítat do přesně definovaných vzdálenějších oblastí. Tak např.zánět zadní části brániční pleury může vyvolat bolest břicha a napodobovat tak nitrobřišní onemocnění, zánět střední části brániční pleury zásobené bráničním nervem vyvolá bolest krku a ramene.
Dýchání při pleuritidě je obvykle rychlé a mělké, bývá omezená pohyblivost hrudní stěny na postižené straně. Charakteristickým nálezem při fyzikálním vyšetření poslechem je tzv. třecí šelest; je to hrubý, řezavý nebo vrzavý zvuk různé intenzity synchronní s dýcháním, slyšitelný obvykle při výdechu i nádechu. Třecí šelest bývá nejčastěji slyšitelný jen během prvních 24 až 48 hodin po vzniku onemocnění a vymizí po vytvoření zánětlivého výpotku.
Po vzniku výpotku obvykle ustupuje bolest a při fyzikálním vyšetření nacházíme ztemnělý poklep a oslabené dýchání. Velký výpotek může výrazně omezovat dýchání a vyvolat nebo zhoršovat dušnost (subjektivní pocit namáhavého dýchání), zejména při závažnějším primárním plicním onemocnění.
Suchá pleuritida se snadno diagnostikuje podle charakteristické bolesti a třecího šelestu. Rentgenové vyšetření hrudníku má u suché pleuritidy jen malý význam, protože zánět samotné pleury se na snímku neprojeví. Přítomnost akutního zánětu pleury podporuje nález zpravidla malého pohrudničního výpotku.
Pleuritidu je nutné odlišit od ostatních stavů provázených bolestí na hrudi: zánětu mezižeberního nervu (interkostální neuritidy), akutního srdečního infarktu, zánětu osrdečníku (perikarditidy), pneumotoraxu (přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině) či úrazů hrudní stěny.
Při suché pleuritidě i výpotku pohrudniční dutiny je nezbytná léčba základního plicního onemocnění (pneumonie, plicního infarktu) i ostatních příčinných chorob.
Bolest na hrudi můžeme zmírnit běžnými analgetiky (léky tlumícími bolest, např. Ibalginem, Paralenem, Alnagonem). Důležitá je dechová rehabilitace, nemocného nutíme zhluboka dýchat a odkašlávat. Při objemném výpotku pohrudniční dutiny provádíme jednorázovou hrudní punkcí či dlouhodobou hrudní drenáží (viz. článek Pleurální výpotek). Při poranění hrudní stěny zmírníme bolest zpevněním hrudní stěny lepícími páskami (tzv. taping) nebo převazem celého hrudníku elastickým obinadlem.