Jedná se o chronické a recidivující ( tj. vracející se) onemocnění, které se nazývá také kožní lupus erythematodes nebo také chronický diskoidní lupus erythematodes. Tato choroba je charakterizována nálezem ostře ohraničených makul ( tj. skvrn) a plaků (tj. koláčových povlaků) s erytémem (tedy začervenáním), folikulární hypertrofií (tj. zvětšením vlasových míšků způsobeným zvětšením jejich jednotlivých buněk ), šupinatěním kůže, teleangiektáziemi (tj. zvětšením drobných konečných krevních cév) a atrofií kůže (tj. zmenšováním - zeslabováním původně normálně vyvinuté kůže).
Vyvolávající příčina onemocnění diskoidním lupusem erythematodes není doposud známa. Choroba se vyskytuje častěji u pacientů ženského pohlaví. Onemocnění začíná nejčastěji ve čtvrtém desetiletí života pacienta, avšak jeho věkový rozsah je mnohem širší než v případě systémového lupusu erythematodes.
Aktivní ložiska choroby na těle pacienta mohou přetrvávat nebo recidivovat po celé roky. Zpočátku se jedná o erytematózní ( tj. začervenalé ) okrouhlé a šupinovatějící papuly ( tj. malé pupeny ) o průměru 5 až 10 milimetrů s folikulární hypertrofií ( tj. se zvětšováním vlasových míšků ). Nejčastěji vznikají tato ložiska nad lícními kostmi, na hřbetě nosu, ve vlasaté části hlavy a v zevních zvukovodech. Ložiska se mohou generalizovat ( tj. rozšiřovat se ) na celé horní polovině trupu a nad extenzory ( tj. nad svaly – natahovači ) končetin. Výrazné může být také postižení sliznic – zejména se často vyskytují vředy v ústech. Postižená ložiska neléčeného diskoidního lupusu erythematodes se postupně dále šíří směrem k periferii, přičemž střed tohoto ložiska atrofuje ( tedy zmenšuje se ). Zbývající jizvy po zahojení ložisek se neretrahují ( tj. nesmršťující se ). Šupiny vchlípené do dilatovaných foliklů ( tedy do rozšířených vlasových míšků ) připomínají tvarem čalounické hřebíčky a můžeme je postřehnout na povrchu silně šupinovatějících ložisek. Alopecie ( tedy holohlavost ) může být rozsáhlá, jizevnatá a trvalá. Běžná je také leukopenie ( tj. chorobné snížení počtu bílých krvinek v krvi pod 5000 v jednom milimetru krychlovém ) a mírné přechodně se vyskytující celkové projevy ( například artralgie – tj. bolesti kloubů ). Ačkoliv se onemocnění diskoidním lupusem erythematodes zpravidla omezuje pouze na kůži, asi u 10 procent nemocných se může vyvinout také celkové postižení různého stupně, které však zpravidla nebývá závažné. U malého počtu nemocných s diskoidním lupusem erythematodes se může někdy vyvinout chronická synovitida ( tedy chronický zánět nitroblány kloubní ) jako jediný klinicky manifestní celkový projev onemocnění.
Protože kožní ložiska obou onemocnění, jak diskoidního lupusu erythematodes, tak také systémového lupusu erythematodes, mohou být velmi podobná nebo dokonce i naprosto identická, musíme u každého nemocného s typickým diskoidním ložiskem vždy rozhodnout, zda nejde o postižení celkové. K vyloučení možnosti, že jde o časný kožní projev onemocnění systémovým lupusem erythematodes, je zapotřebí důkladně vyšetřit předchorobí pacienta ( tedy odebrat pečlivou anamnézu ) a provést podrobné fyzikální vyšetření nemocného. Dále musíme také provést tato diagnostická vyšetření: biopsii ( tedy odběr vzorku postižené tkáně k provedení histologického vyšetření ) získanou z okraje aktivního kožního ložiska onemocnění, laboratorní vyšetření úplného krevního obrazu, sedimentaci červených krvinek, dále stanovení přítomnosti antinukleárních protilátek a provedení funkčního vyšetření ledvin. Histologické vyšetření vzorku kožního ložiska získaného biopsií sice nedokáže odlišit onemocnění diskoidním lupusem erythematodes a systémovým lupusem erythematodes, avšak bezpečně vyloučí ostatní možná onemocnění. Při laboratorním vyšetřování přítomnosti protilátek proti dvojřetězové DNA – tj. desoxyribonukleové kyselině ( například provedením testu vazby DNA ) zjišťujeme, že u nemocných s onemocněním diskoidním lupusem erythematodes tyto protilátky prakticky ve všech případech chybějí. Při diferenciální diagnóze ( tj. při postupném vylučování jiných možných onemocnění ) je rosacea ( tedy růžovitá trudovina, což je vleklé kožní onemocnění, které se projevuje pálivým zarudnutím až vyrážkou v obličeji s patrným rozšířením cév ) charakterizována pustulami ( tj. neštovicemi neboli puchýřky ) a chyběním atrofie kůže. Ložiska onemocnění seboroickou dermatitidou ( tj. zánětem kůže provázeným nadměrným vytvářením řídkého kožního mazu ) nejsou nikdy atrofická a bývají lokalizována v nazolabiální oblasti ( tedy v oblasti nosu a úst ), kterou naopak diskoidní lupus erythematodes zasahuje jenom velmi zřídka. Ložiska postižené kůže vyvolané fotosenzitivitou ( tedy nadměrnou citlivostí kůže na působení slunečního světla ) nejsou atrofická a obvykle vymizí, jestliže se nemocný vyhýbá působení přímého slunečního svitu. Ložiska diskoidního lupusu erythematodes mohou napodobovat ložiska lymfomů ( tj. zhoubného krevního onemocnění ) a také sarkoidózní plaky ( tj. koláčovité povlaky při onemocnění sarkoidózou ). Správnou diagnózu by mělo rozhodnout histologické vyšetření biopsií odebraného vzorku ložiska. Při postižení rtů a ústní sliznice je nutné vždy nejprve vyloučit onemocnění lichen planus ( tedy plochý lišej, což je samostatné onemocnění kůže, které se vyznačuje kožním výskytem plochých pupenců ve tvaru mnohoúhelníků a leukoplakií ( tj. bělavým ztluštěnin výstelky sliznice ).
Je vhodné léčit nemocného s diskoidním lupusem erythematodes již od samého začátku onemocnění, zejména již dříve než se vyvine trvalá atrofie kůže ( tedy zeslabení původně normálně vyvinuté kůže ). Expozice kůže slunečním nebo ultrafialovým paprskům ( tedy vystavení kůže těmto paprskům ) by měla být co nejnižší. V případě potřeby by měl být aplikován sluneční filtr. Obvykle je možné při léčbě dosáhnout involuce ( tedy zmenšení ) drobných ložisek diskoidního lupusu erythematodes místní aplikací masti obsahující hormony glukokortikoidy nebo glukokortikoidového krému, a to dvakrát až čtyřikrát denně. Používá se například mast nebo krém obsahující triamcinolon acetonid 0,1 % nebo 0,5 %; dále také fluocinolon 0,025 % nebo 0,2 %; nebo také fluzandrenolid 0,05 %; či betamethazon valerát 0,1 %; a dále betamethazon dipropionát 0,05 % ( ten by mohl být ze všech nejúčinnější ). V případě výskytu rezistentních ložisek často může pomoci aplikace náplasti z plastiku pokryté fluzandrenolidem. Jednotlivá zastaralá ložiska mohou také někdy příznivě zareagovat na intradermální injekci ( čili injekci podanou do kůže ) s 0,1 % suspenzí triamcinolon acetonidu, nicméně často poté následuje vývoj sekundární ( tj. druhotné ) atrofie kůže ( tedy zeslabení původně normálně vyvinuté kůže ). Nadměrnému používání lokálně aplikovaných mastí nebo krémů s glukokortikoidy se musíme vyvarovat pro nebezpečí vzniku vedlejších účinků. Při léčení onemocnění diskoidním lupusem erythematodes se velmi dobře zpravidla uplatňují celkově podávané léky ze skupiny antimalarik ( tj. léků používaných proti onemocnění malárií ), například lék hydroxychlorochin podávaný v dávce 200 miligramů na 24 hodin ( podobně jako u onemocnění systémovým lupusem erythematodes ). V rezistentních případech může být na několik měsíců zapotřebí podávání vyšších dávek léků ( například 400 miligramů na 24 hodin ) nebo podávání kombinace léků ( například se podává lék hydroxychlorochin v dávce 200 miligramů na 24 hodin společně s lékem chinakrinem resp. mepakrinem v dávce 50 až 100 miligramů na 24 hodin ).