Horečka je definována jako tělesná teplota vyšší než 38 ˚C. Normální tělesná teplota je mezi 36 a 37 ˚C. Teplota od 37 do 38 ˚C se nazývá subfebrilie („zvýšená teplota“). Při horečce nad 40 až 41˚C mluvíme o hyperpyrexii.
Během 24hodinového období se teplota mění z nejnižších hodnot brzy ráno k nejvyšším pozdě odpoledne. Příčina horečky může být infekční nebo neinfekční (např. záněty, nádory, nemoci podmíněné poruchami imunity). Horečka může být tzv. intermitentní (střídavá), charakterizovaná denní špičkou následovanou návratem k normální teplotě nebo remitující, kdy se teplota k normálu nevrací. Někteří pacienti, např. alkoholici nebo osoby velmi mladé nebo velmi staré, mohou na prudkou infekci reagovat hypotermií (abnormálně nízkou tělesnou teplotou).
Tělesnou teplotu měříme obvykle v podpaží. U malých dětí a u dospělých, u nichž nemáme záruku, že teploměr udrží, měříme teplotu v konečníku nebo ústech. Teplota v konečníku je vyšší o 0,5 ˚C a teplota v ústech o 0,1 až 0,3 ˚C než teplota v podpaží.
Pyrogeny jsou látky vyvolávající horečku. Původ exogenních pyrogenů není v hostiteli, většinou jsou to mikroby, mikrobní produkty nebo látky zvané toxiny. Nejlépe prostudované jsou tyto látky u tzv. gram-negativních bakterií (endotoxiny) a u bakterie Staphylococcus aureus. Exogenní pyrogeny vyvolávají horečku uvolněním endogenních pyrogenů, které jsou produkovány různými buňkami hostitele. Endogenní pyrogeny vyvolávají horečku zahájením metabolických změn v termoregulačním centru mozku, které se nachází v hypotalamu (bazální části mezimozku).
Tělesná teplota závisí na produkci tepla na straně jedné a tepelných ztrátách daných průtokem krve kůží a pocením na straně druhé. Je řízena termoregulačním centrem v hypotalamu. Horečka uvede v činnost hypotalamický spouštěč, který způsobí smrštění cév. Krev je přesunuta z periferních cév, tím poklesne obvyklá ztráta tepla a výsledkem je zvýšení tělesné teploty. K třesavce dochází při rychlém vzrůstu produkce tepla v organismu, ke kterému dochází při prudkém vzestupu tělesné teploty. Proces produkce tepla pokračuje, dokud teplota v krevním řečišti nedosáhne nového vyššího bodu. V tomto okamžiku hypotalamus udržuje novou teplotu, právě tak jako ovlivňuje teplotu normální. Podnět pro pokles teploty vyvolává proces ztráty tepla pocením a roztažením cév.
Rychlost vzestupu teploty a její výška závisí jednak na příčině, která k vzestupu teploty vedla, jednak na odpovídavosti organismu. U starého a chorobou vyčerpaného člověka je vzestup teploty mnohem menší, než je tomu u dítěte. Z výšky teploty nelze proto usuzovat na závažnost onemocnění, stejně tak jako její pokles nemusí vždy znamenat, že onemocnění bylo zvládnuto a že nemocný přechází do období zotavování.
U dospělých je nejběžnější příčinou teploty infekce, onemocnění pojivových tkání a nepoznaná nádorová onemocnění (zejména hematologická onemocnění, např. lymfom, leukémie).
Předchorobí pacienta (tzv. anamnéza) mohou být důležitým klíčem k objasnění horečky neznámého původu. Důležitá je informace o cestování a kontaktu s některými živočichy. Pití kontaminované vody v anamnéze vede k podezření na tyfus, u zaměstnanců masokombinátů je nutné uvažovat o brucelóze. Důležitá jsou opakovaná fyzikální vyšetření (pohledem, pohmatem), zejména kůže, očí, nehtových lůžek, mízních uzlin, srdce a břicha. K laboratorním vyšetřením patří kultivační vyšetření (na bakterie, plísně a viry) krve a jiných dostupných tělesných tekutin a kompletní krevní obraz. K diagnostice nemocí jako je endokarditida (zánět srdeční nitroblány) jsou nezbytné opakované odběry krve na kultivaci 2-3x denně.Vzestup hladiny protilátek vede k stanovení diagnózy mnoha infekčních onemocnění.
Ze zobrazovacích metod je využíváno především ultrazvukové vyšetření a počítačová tomografie (CT). Ultrazvuk prokáže infekční ložiska na srdečních chlopních, je přínosný při vyšetření slinivky břišní, jater a žlučníku. Počítačová tomografie prokáže infekční ložiska v těžko přístupných lokalitách, např. za pobřišnicí; toto vyšetření také odhalí defekty ve slezině, játrech, ledvinách, nadledvinách, slinivce břišní, srdci, mezihrudí a pánvi. Při hledání infekčního ložiska v těle může být užitečná i tzv. scintigrafie (vyšetření pomocí bílých krvinek značených radioizotopem, kdy označené krvinky se ve zvýšené míře vychytávají v ložiscích zánětu).
Jestliže jsou všechna výše uvedená vyšetření negativní, musí být použity tzv. invazivní diagnostické postupy. Může být proveden odběr vzorku tkáně (tzv. biopsie) z jater, kostní dřeně i jiných orgánů. Získané vzorky jsou vyšetřeny mikroskopicky a kultivovány na bakterie, plísně a viry.
Léky snižující horečku se nazývají antipyretika. Nejčastěji jsou užívány paracetamol, kyselina acetylsalicylová, acetaminofen a jiné protizánětlivé léky.
Předmětem diskuze je, zde je účelné léčit zvýšenou teplotu, k níž dochází při infekčních onemocněních. Dosud neexistují jednoznačné důkazy, které by podporovaly užitečnost horečky u lidí. Horečka u dětí může vést ke křečím, provázením poruchou vědomí. Antipyretická léčba musí být zvážena i u dospělých se srdeční nebo plicní nedostatečností, kdy horečka zvýšenou spotřebou kyslíku v organismu může dále zhoršit srdeční a plicní funkce. Horečka také může způsobovat změny vědomí zejména u nemocných s postižením mozku.