Jako abscesy označujeme ohraničené hnisavé záněty infekčního původu, které vznikají roztavením (hnisavým zkapalněním) odumřelé tkáně. Jsou ohraničeny proti okolí membránou, tvořenou zrnitou (tzv. granulační) tkání vznikající v rámci zánětlivého procesu.
Abscesy se mohou vyskytovat prakticky kdekoli (v kůži, podkoží, orgánech). Pokud je hnis nahromaděn v již předtím utvořené dutině, hovoříme o empyému. Abscesy jsou obvykle způsobené bakteriemi (stafylokoky, streptokoky, pneumokoky, pseudomonádami, bakteroidy atd.), často se jedná o smíšenou infekci vyvolanou více mikroorganismy.
Mikroorganismy vyvolávající absces se mohou dostat do tkáně :
Šířením infekce ze sousedního orgánu, který je těmito mikroorganismy běžně osídlen a k infekci dojde při porušení přirozené bariéry (např. prasknutí dutých břišních orgánů, např. střeva, vede ke vzniku nitrobřišních abscesů).
Rizikovými faktory pro tvorbu abscesů jsou snížená obranyschopnost, přítomnost cizího tělesa, uzávěr močových, žlučových nebo dýchacích cest, snížené prokrvení tkáně, odumřelá tkáň (nekróza), krevní výron (hematom), prosáknutí tkáně např. při povšechných otocích, poranění apod.
Příznaky kožních nebo podkožních abscesů jsou zvýšená teplota kůže, otok, citlivost, zarudnutí nad postiženým místem, může být přítomna horečka, zvláště je-li i v okolí abscesu difúzní zánět (tzv. celulitida). Při hluboko uložených abscesech jsou hlavními nálezy místní bolestivost. Někdy jsou přítomny i celkové příznaky, zvláště horečka, a nespecifické potíže, jako nechutenství, úbytek hmotnosti a únavnost. Při orgánových abscesech může dojít k poruše orgánové funkce, např. ochrnutí končetin při abscesu mozku. Komplikací abscesů může být vyplavení bakterií do krevního oběhu (bakteriémie), rozšíření infekce do vzdálených míst, provalení abscesu do okolní solidní tkáně nebo orgánu, případně do dutých orgánů nebo na vnější povrch těla s následnou tvorbou drenujících píštělí, krvácení z cév nahlodaných zánětem, zhoršení funkce postižených orgánů. Při dlouhém trvání onemocnění dojde k celkovému vyčerpání organismu následkem nechutenství, zhoršené výživy a dlouhotrvajícího tkáňového rozpadu.
Obvyklý je zvýšený počet bílých krvinek v krvi (leukocytóza) s tzv. „posunem doleva“ (zvýšený podíl nezralých forem bílých krvinek). U nemocných s cukrovkou je typicky zvýšena hladina krevního cukru a mohou nastat i další metabolické změny.
Ke zhojení abscesu je většinou nutné vypuštění hnisavého obsahu abscesu, protože obsah dráždí okolní tkáň k dalšímu zánětu. Navíc hrozí další, někdy velmi závažné komplikace (viz. výše). Méně často se absces sám pomalu rozpustí působením látek štěpících bílkoviny (tzv. proteolytických enzymů), a to i bez spontánního prasknutí či chirurgického otevření hnisavého ložiska; vzniklá čirá sterilní tekutina se většinou vstřebá do krve, méně často se opouzdří a vznikne tzv. cysta. Základem řádného chirurgického ošetření abscesu je široké otevření abscesové stěny a vypuštění hnisu, odstranění zbytků odumřelé tkáně a většinou zavedení drenáže k vypuštění zbytkového kapalného obsahu. Je-li to možné, odstraní se rizikové faktory vzniku, např. cizí těleso. Celkově podaná antibiotika (ve formě tablet, popřípadě injekce) jsou vhodná při hluboko uložených infekcích, ale bez doprovodné drenáže abscesu jsou často neúčinná. Pro výběr vhodného antibiotika je nepostradatelné mikroskopické vyšetření vzorku hnisu či tkáně abscesu, kultivace mikroba ve vhodné kultivační půdě a vyšetření jeho citlivosti na antibiotika.