Čeleď: Hvězdnicovité (Asteraceae)
Heřmánku lidé přezdívají také jako harmaníček, rumánek, marunka či kamilky. Jde o jednoletou bylinu, jejíž lodyha dosahuje maximálně půl metru a je silně rozvětvená. Roste v celé Evropě, západní Asii až po severní Indii a dále v Austrálii a Severní Americe, kam se dostal jako plevel. Heřmánek je tvořen až 50centimetrovou lodyhou, jeho listy jsou střídavě přisedlé a mají čepel 2−3krát zpeřeně dělenou v čárkovité úkrojky. Úbory jsou na mnohočetně rozvětvených stopkách a tvoří je na okraji bílé samičí květy a vevnitř žluté oboupohlavní květy. Lůžko květu je duté, z polokulovitého tvaru přechází do kuželovitého. Heřmánek kvete až 5 měsíců od května do září a jeho plody jsou hnědé nažky.
Roste v Evropě, západní Asii až po severní Indii, ale také v Austrálii a Severní Americe. Daří se mu v teple na loukách, polích, rumištích, úhorech i podél cest, vyskytuje se i v suchých písčitých půdách. Pokud se vyhnete kyselým a vlhkým půdám, je pěstování heřmánku poměrně jednoduché a nenáročné.
Používají se květy této byliny, které můžeme trhat kdykoliv v průběhu květu. Sbírají se i s krátkou stopkou a sušit se mohou ve stínu i v sušárně s maximální teplotou 35 °C. Lístky jsou po usušení bílé, stonek i kalich zelený. Usušený heřmánek je slabě hořký a má libou vůni. Skladujeme ho v suchu (maximální vlhkost drogy musí být do 15 %) a ve stínu na vzdušném místě.
Usušené květy obsahují 1 % silice, u některých druhů to mohou být až 3 %, jež nabývá podle typu azulénů modré až zelené barvy. Její součástí jsou parafín, seskviterpén (10 %) a kyseliny nonilová, izovalerová a kaprilová, kromě toho obsahuje také bisabolol, farnezén a chamazulén. Květy heřmánku v sobě dále zahrnují kumaríny, slizovité látky, flavonové glykosidy, karoten, vitamin C, hořčiny a kyseliny stearovou, nikotinovou a citronovou.
Z hlediska svého složení obsahuje heřmánek řadu látek a silici, a proto je spektrum jeho užití značně široké. Působí protizánětlivě a zklidňuje při onemocněních trávicího ústrojí, střevních a žaludečních kolikách, meteorizmu, gastritidě, stomatitidě, kolitidě a gingivitidě. Aplikuje se i při zánětechdýchacích cest, laryngitidě, při níž jsou vdechovány výpary silice, faryngitidě, tonzilitidě. Heřmánkové obklady zevně léčí záněty oční sliznice, záněty dělohy či konečníku, používají se i na hemoroidy, ledvinové kameny či při zánětech močového měchýře a ledvin. Silice obsažená v heřmánku pomáhá rozšiřovat cévy v mozku a navyšuje počet stahů v srdci.
Vylučování žluči i žaludečních a střevních šťáv podporují glykosidy, stejně jako chuť na jídlo. Spazmolytický účinek zajišťují flavonoidy a kumaríny, zatímco proti alergii při astmatu a jako lokální anestetikum působí chamazulén. Ten rovněž napomáhá látkové výměně, avšak svoje účinky vařením ztrácí, a proto se používá zápar nebo jako studený výtažek.
Při záparu se byliny vhodí do vroucí vody a krátce povaří. V této formě používáme heřmánek také na rány, neboť zrychluje a zlepšuje regeneraci. Uplatnění má rovněž při revmatismu, bronchiálním astmatu, neuralgických bolestech a nervovém podráždění. Kromě toho heřmánek podporuje pocení, pomáhá při bolestech hlavy, menstruaci, popáleninách způsobených rentgenovými paprsky, epilepsii, otocích, ekzémech a řadě dalších onemocnění.