Jedná se o neurotickou poruchu vyvolanou u jedince působením nadhraničního stresu z okolí. Posttraumatická stresová porucha je charakterizována opakujícími se epizodami znovuprožívání stresových okolností, otupením emoční reaktivity a/nebo dysforickou předrážděností. Patogenní efekt silného emočně traumatizujího stresu je dávno známý, ale závažnost a častý výskyt poststresových reakcí u veteránů války ve Vietnamu vyzdvihlo tyto reakce do popředí zájmu odborníků a posléze vedlo až k vytvoření této speciální diagnostické kategorie. Rozsah výskytu této neurotické poruchy není přesně známý, ale u jedinců, kteří přežili některé velké katastrofy, se popisuje výskyt až u 80% z nich.
Nezbytnou podmínkou vzniku této poruchy je vystavení jedince nadhraničnímu stresu z prostředí. Protože však ne každý jedinec odpovídá na takový stres posttraumatickou poruchou, je nezbytné v každém jednotlivém případě vždy vzít v úvahu množství spolupůsobících faktorů a jejich kombinací při vzniku příslušného klinického obrazu. Tyto faktory zahrnují ( 1 ) náhlost a nečekanost začátku působení stresového podnětu, jako může být například vznik velkého požáru, výbuch, ztroskotání letadla nebo různé přírodní katastrofy, jako jsou povodně, zemětřesení nebo tornáda, ( 2 ) krvavá brutalita a hrůza zážitků spojených s válečnou nebo teroristickou akcí, ( 3 ) prolongovaný nebo chronický stres, při kterém je jedinec vystaven nelidskému zacházení, jako tomu zpravidla bývá například v různých zajateckých táborech nebo v koncentračních táborech, kde se velmi často navíc připojují mučení a další hrůzy, ( 4 ) psychologická a konstituční síla ( tedy tělesná odolnost ) nebo slabost oběti, ( 5 ) případné souběžné tělesné poranění, obzvláště poranění hlavy, které oběť utrpěla a ( 6 ) charakter a dostupnost následné sociální podpory.
Hlavním klinickým rysem posttraumatické stresové reakce je opakované znovuprožívání prodělaného traumatu. To se zpravidla může dít formou nekontrolovatelných bdělých vzpomínek na noční můry, v nichž jsou opakovány stresové okolnosti, nebo jednáním ve stavu tzv. disociovaného vědomí, při kterém si pacient znovu dokola opakuje prožitou traumatickou zkušenost a chová se, jako by ji prožíval znovu. Takové jednotlivé epizody se odehrávají na pozadí chronické úzkosti, přehnaně zvýšené bdělosti, nespavosti a v celé řadě případů se objevuje u postiženého zhoršená schopnost koncentrace pozornosti a také poruchy paměti. Někteří takto postižení jedinci postupně vyvinou úzkostné reakce na situace, které nějakým způsobem asociují vzpomínky na již prožité stresové okolnosti. Jestliže pak jsou tito lidé nuceně vystaveni takové situaci, může se u nich objevit exacerbace ( tedy opětovné vzplanutí ) akutní symptomatologie a tzv. disociativní chování ( disociace je mentální proces, který vytváří pocit „odpojení“ od pacientových myšlenek, vzpomínek, emocí, činností a uvědomění si vlastního já, během období, kdy je postižený disociován, nejsou některé informace v pacientově myslí vzájemně propojovány s jinými informacemi, tak jako za normálních okolností, například při traumatické události se může pacient podvědomě disociovat od okolností zmiňované událostí, což nakonec vyústí v mezeru v jeho vzpomínkách a vytvoří tak efektivní obranný mechanismus proti negativnímu prožitku ). Disociativní chování pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou má charakter tzv. fugy reprodukující zkušenost ( typické pro tzv. stav fugy je, že jedinec náhle ztratí všechny souvislosti svého minulého života a vědomí, kdo vlastně je, zmizí zcela ze svých obvyklých souvislostí, opustí svoji rodinu a své zaměstnání, cestuje daleko od domova, začne pracovat v novém zaměstnání se zcela novou osobní identitou, bez uvědomění si jakýchkoliv změn ve svém životě, pak náhle po několika dnech nebo i týdnech „přijde k sobě“, má však úplnou amnézii na celé období fugy, vrací se ke své dřívější identitě, je velice stresován, nejistý a je mu nejasné, jak mohlo dojít k tak podivuhodným okolnostem ). V naprosté většině případů jsou jedinci s posttraumatickou stresovou reakcí emočně labilní, předráždění, neklidní, trpí třesem a v některých případech se u nich mohou projevit dokonce i explozivní výbuchy násilného chování. Bohužel v takovéto situaci mnoho takto postižených jedinců si vybere konzumaci alkoholových nápojů nebo také jinou tlumivou látku, a to zcela viditelně ve snaze snížit svůj takřka nesnesitelný vnitřní stav zvýšeného napětí. V naprosté většině případů si takto postižení jedinci stěžují na pocit citové otupělosti ve vztahu k ostatním lidem, objektům nebo událostem ve svém okolí. Lidé trpící posttraumatickou stresovou reakcí ztrácejí zájem o své obvyklé cíle, cítí se emočně odumřelí, nereální a pociťují oddálenost a cizotu ostatních lidí. Mnoho z takto postižených jedinců prožije první propuknutí příznaků posttraumatické stresové reakce několik dní až týdnů po prodělaném traumatu, ale počátek obtíží může být rovněž oddálen až na dobu několika měsíců. Akutní formy s časným začátkem se nejčastěji upravují zcela spontánně ( tedy bez jakékoliv léčebné intervence ) a klinické příznaky pak postupně mizí v průběhu asi šesti měsíců. U některých jiných osob však může posttraumatická stresová porucha nabývat chronické podoby, ta pak potom trvá měsíce až i roky a způsobuje svým nositelům významnou pracovní neschopnost. U takových pacientů, u nichž se projeví oddálený začátek klinických příznaků nebo u pacientů s chronickými klinickými příznaky, může ovšem být prognóza nedobrá a uzdravení bývá navíc komplikováno sekundárními zisky, které takto postižený pacient často čerpá z finančních a dalších kompenzací po utrpěném traumatu.
Stanovení správné diagnózy posttraumatické stresové reakce je založeno pouze na podrobném lékařském vyšetření, při kterém vyšetřující vyhodnocuje přítomnost charakteristických klinických symptomů. Posttraumatickou stresovou reakci je nutné odlišit od jiných poruch, jako jsou například depresivní, úzkostné nebo fobické poruchy. Přestože posttraumatické stresový syndrom může také zahrnovat přítomnost depresivních, úzkostných i fobických klinických příznaků, tyto příznaky v naprosté většině případů nedominují klinickému obrazu a jsou jasně sekundární ( tedy jsou následkem ) ve vztahu k pacientem prožitému traumatu. U každého jedince, u kterého máme podezření na přítomnost posttraumatické stresové poruchy, je naprosto nezbytné provést pečlivé, a v některých případech i opakované, neurologické vyšetření proto, aby se vyloučila eventuální přítomnost poškození jeho mozku, které by totiž mohlo být také příčinou zjištěných poruch paměti a pacientových obtíží při koncentraci pozornosti.
Léčení jedince postiženého posttraumatickou stresovou reakcí se zaměřuje v naprosté většině takových případů na uvolnění především hlavních klinických příznaků, tedy zejména na odstranění či alespoň zmírnění případné zvýšené dráždivosti a úzkosti. Léčebná metoda tzv. behaviorální desenzitizace a dále využití různých relaxačních technik může být velmi užitečné. A v případech, jestliže za klinickými příznaky stojí disociační mechanizmy, je naprosto nezbytné využít metodu psychoterapie, která dovolí provést katarzi ( tedy uvolnění ), abreakci a náhled. Farmakologická léčba, spočívající v podávání různých léků ze skupiny anxiolytik ( tedy léků uvolňujících vnitřní napětí pacienta ) a nebo ze skupiny antidepresiv ( tedy léků proti depresi ), může být podávána jako adjuvantní ( tedy přídavná, či pomocná ), a to jenom v těch případech, jestliže je to nutné. Na tomto místě je třeba se zmínit, že takováto skupina pacientů trpících posttraumatickou stresovou reakcí je mimořádně náchylná k lékové závislosti. A že tedy léčení spočívající v dlouhodobém podávání lékových preparátů, které mohou vyvolávat závislost pacienta na nich, je rozhodně kontraindikováno a taková terapeutická metoda by neměla být v žádném případě použita.