Peptický vřed je ohraničený slizniční vřed trávicí roury, který se může vyskytnout v místech vystavených účinkům agresivních složek žaludeční šťávy - kyselině chlorovodíkové a pepsinu (enzymu - katalyzátoru, štěpícímu bílkoviny). Pro peptický vřed je charakteristické, že přesahuje sliznici a proniká do hlubších vrstev stěny trávicí roury.
Peptický vřed se nejčastěji objevuje v prvních několika centimetrech dvanáctníku v kulovitě rozšířeném oddíle zvaném „bulbus duodena“ (duodenální, dvanáctníkové vředy). Peptické vředy jsou časté také podél malého zakřivení žaludku (žaludeční vředy). Méně časté jsou např. ve východové části žaludku (tzv. pylorus neboli vrátník), v dvanáctníku těsně za bulbem (viz. výše), ve výchlipce tenkého střeva obsahující atypicky uloženou žaludeční sliznici (tzv. Meckelův divertikl). Peptické vředy se mohou vyskytnout také v místech chirurgických spojek žaludku se střevem nebo v dolní části jícnu.
Tzv. stresové vředy jsou povrchní vředy žaludeční sliznice, nepronikající do hlubších vrstev stěny, vznikající velmi rychle v závislosti na stresech nejrůznějšího druhu (těžká onemocnění, úrazy včetně popálenin, masivní náhrady krve při velkých krevních ztrátách). Stav je obvykle označován jako „akutní stresový zánět žaludku“ („stresová gastritida“). Žaludeční vředy bývají obvykle větší než dvanáctníkové a mohou mít i charakter zhoubného nádoru. Naproti tomu dvanáctníkové vředy jsou prakticky vždy nezhoubné (nenastává v nich růst nádorové tkáně). Znalost rozdílného biologického chování vředů žaludku a dvanáctníku je důležitá i pro endoskopické sledování v průběhu hojení vředu; žaludeční vředy je nutné sledovat do úplného zhojení.
Peptický vřed žaludku a dvanáctníku je nejčastější chorobou zažívacího ústrojí. Pravděpodobně každý desátý člověk prodělá během svého života vředovou chorobu. Žaludeční vředy se obvykle vyvíjejí v pozdějším věku než vředy dvanáctníku.
Při vzniku peptického vředu hraje hlavní roli nerovnováha mezi ochrannými a agresivními ději. Mezi faktory ochraňujícími sliznici jícnu, žaludku a dvanáctníku patří uvolňování hlenu na sliznici, dostatečné prokrvení sliznice a obnova slizničních buněk žaludeční výstelky.
Hlavním rizikovým faktorem pro vznik vředu je zvýšená kyselost žaludeční šťávy (hyperacidita). Peptický vřed vzniká pouze tehdy, jestliže žaludek uvolňuje kyselinu, nicméně většina lidí kyselinu uvolňuje a jen u malého počtu z nich se vyvinou vředy. Dalším rizikovým faktorem je infekce sliznice mikrobem Helicobacter pylori (vyskytuje se u 90 % dvanáctníkových vředů) a také navracení obsahu dvanáctníku do žaludku (tzv. duodenogastrický reflux).
Na sliznici žaludku a dvanáctníku negativně působí nikotin, kofein, alkohol a některá léčiva: nesteroidní antiflogistika - léky s protibolestivým a protizánětlivým účinkem (např. indometacin), kortikosteroidy - hormonální látky se silným protizánětlivým účinkem (např. prednison) nebo cytostatika - léky zastavující růst nádoru. Důležitou roli může sehrát i snížené prokrvení žaludeční sliznice s následným porušením slizniční bariéry, vyskytující se typicky po těžkých úrazech včetně popálenin či rozsáhlých chirurgických zákrocích (tzv. stresové vředy).
Běžný peptický vřed má chronický průběh s opakovaným výskytem obtíží. Příznaky se liší podle umístění vředu a věku pacienta. Děti mohou mít atypické obtíže, staří lidé mívají jen minimální příznaky. Někteří pacienti jsou zcela bez obtíží, jiní udávají obtíže teprve od okamžiku, kdy se vyvinula některá komplikace (viz. níže).
Žaludeční vřed se vyskytuje spíše ve vyšších věkových skupinách, častěji u mužů nižších sociálních vrstev, mívá sezónní průběh. Hlavním příznakem je bolest v nadbřišku, následující ihned nebo do několika hodin po jídle. Dalšími příznaky jsou zvracení, nucení na zvracení a pálení žáhy. Nemocný se proto bojí jíst a hubne.
Dvanáctníkový vřed je častější než žaludeční. Většinou je umístěn v počáteční rozšířené části dvanáctníku (bulbu) na přední nebo zadní stěně. Postihuje mladší osoby, častěji se spojen se zvýšenou kyselostí žaludeční šťávy a infekcí Helicobacter pylori. Má charakteristický sezonní průběh se zhoršováním na jaře a na podzim. Typickým příznakem je bolest v nadbřišku nalačno, která ustoupí po jídle, ale opět se vrací. Bolest budí nemocného často ráno (tzv. hladové noční bolesti). Objevuje se zvracení, pálení žáhy.
Diagnóza může být stanovena na základě údajů z předchorobí - příznaků onemocnění; potvrdí ji jednoznačně pomocná zobrazovací vyšetření, především endoskopie (zobrazení průsvitu trávicí roury optickým přístrojem). Podobné příznaky jako peptický vřed může mít i zhoubný nádor žaludku, avšak endoskopie spolu s mikroskopickým vyšetřením vzorku tkáně odebraného z vředu (biopsie) jsou spolehlivou metodou, která odliší nezhoubný žaludeční vřed od zhoubného nádoru. Mnohočetné, těžko zhojitelné nebo atypicky uložené peptické vředy mohou mít původ v nádoru slinivky břišní, produkujícím hormon gastrin.
Endoskopické vyšetření jícnu, žaludku a dvanáctníku se správně jmenuje ezofagogastroduodenoskopie; v praxi je často užíváno zkrácené označení gastroskopie. Je to vyšetření průsvitu výše zmíněných orgánů optickým přístrojem. Gastroskopie je obvykle první vyšetřovací zobrazovací metodou při podezření na onemocnění horní části trávicí roury a v tomto smyslu dnes předčí rentgenové vyšetření žaludku. U peptického vředu umístěného v žaludku jsou přu gastroskopii do doby zhojení vředu odebírány vzorky na mikroskopické vyšetření, aby byla vyloučena přítomnost zhoubného nádoru. Provádí se také rozbor vzorků žaludeční a dvanáctníkové sliznice na přítomnost mikroba Helicobacter pylori.
I zkušený odborník může při endoskopii přehlédnout 5 až 10 % žaludečních nebo dvanáctníkových vředů a proto se při velkých subjektivních obtížích a negativním endoskopickém vyšetření provádí rentgenové vyšetření pomocí baryové kaše.
Rozbor žaludeční šťávy může být prospěšný pro zjištění kyselosti (pH) žaludečního obsahu. Provádí se při často se opakujících nebo špatně se hojících vředech.
Léčba vředové choroby je v současnosti hlavně tzv. konzervativní, tzn., že jde o nechirurgické (neoperační) léčebné metody. Kromě medikamentózní léčby spočívá v úpravě životosprávy - pracovní neschopnosti, pravidelném denním režimu, vyloučení stresových faktorů, případně v psychoterapii; významná je také nedráždivá dieta, vyloučení kouření a příjmu alkoholu a zákaz užívání tzv. ulcerogenních léků (tj. léků, jejichž vedlejším nežádoucím účinkem je vyvolání vředu).
Medikamentózní léčba má za cíl snížit kyselost žaludku (ačkoli je u nemocných s žaludečním vředem obvykle normální), případně zvýšit ochranu sliznice žaludku a dvanáctníku vůči agresivním faktorům. Z léků jsou nejčastěji užívány tzv. blokátory H2 receptorů, například ranitidin nebo famotidin. Ještě účinnější jsou tzv. blokátory protonové pumpy, např. omeprazol. Tyto posledně jmenované léky jsou užívány zejména u nehojících se vředů (tzv. rezistentní vředy) nebo při jejich opětovném vzplanutí (tzv. rekurentní vředy).
Tzv. antacida jsou látky podporující hojení vředu díky neutralizaci žaludeční kyseliny (např. hydroxid hlinitý, hydroxid hořečnatý). Sukralfát je lék s obsahem hliníku, který vytváří v kombinaci s bílkovinou ochranný povlak na spodině vředu a podporuje tak jeho hojení.
Při pozitivním průkazu infekce mikrobem Helicobacter pylori je nemocný přeléčen kombinací omeprazolu s dvěma antibiotiky (z výběru - amoxycilin, claritromycin, metronidazol).
Vyhojení peptického vředu při konzervativní léčbě obvykle vyžaduje 4 až 6 týdnů, u velkých a dlouho trvajících vředů je doba hojení delší. Vyhojení žaludečního vředu je nutné potvrdit kontrolním endoskopickým vyšetřením. Endoskopická kontrola po zhojení není obvykle nutná u dvanáctníkových vředů, protože tyto vředy se prakticky nikdy nezvrhávají v maligní nádor.
Chirurgická léčba (operace) u nekomplikované vředové choroby je vhodná jen při neúspěchu konzervativní léčby, tedy při nehojících se nebo vracejících se vředech. Operace se provádí také u žaludečních vředů podezřelých z přítomnosti zhoubného nádorového bujení (vředy nezhojené do 3 měsíců, větší než 2 cm a umístěné na velkém zakřivení žaludku), navzdory negativnímu mikroskopickému vyšetření tkáně vředu. Díky velmi dobrým výsledkům konzervativní léčby ubylo operací pro vředovou chorobu.
Základním operačním výkonem pro žaludeční i dvanáctníkové vředy je resekce žaludku - odstranění dvou třetin žaludku s následným napojením zbylé horní části žaludku na dvanáctník, popř. lačník (úsek tenkého střeva za dvanáctníkem). U dvanáctníkových vředů je další alternativou tzv. vagotomie - přerušení bloudivého nervu (nervus vagus), popř. jeho větví v dutině břišní, čímž je vyloučen stimulační vliv bloudivého nervu na uvolňování žaludeční kyseliny.Vagotomie je dnes s výhodou prováděna laparoskopicky.
Prognóza vředové choroby je většinou dobrá, ovšem v poslední době přibývá komplikovaných forem.
Peptický vřed může být komplikován krvácením, proděravěním vředu a zúžením průsvitu trávicí roury v místě vředu.
Peptický vřed je příčinou asi 60 % krvácení do horní části trávicí roury. Častěji krvácí vřed dvanáctníkový než žaludeční. Pokud je přítomno aktuální krvácení, je zastaveno obvykle endoskopicky (injekcí, naložením svorky na cévu, laserem či tzv. tkáňovými lepidly). Ostatní nálezy, kde již není přítomno krvácení, se léčí standardní konzervativní protivředovou léčbou (viz. výše).
Proděravění (perforace) peptického vředu představuje náhlou břišní příhodu. Zpravidla proděravějí vředy umístěné na přední stěně žaludku nebo dvanáctníku, nejčastěji ve východové části žaludku (vrátník - pylorus). Následkem proděravění peptického vředu do volné břišní dutiny je zánět pobřišnice (peritonitida). Léčba perforace peptického vředu je vždy chirurgická - spočívá v sešití perforačního otvoru vředu a ošetření zánětu pobřišnice (výplachy břišní dutiny, zavedení drenu). Operaci lze provést i laparoskopicky.
Další komplikací peptického vředu může být tzv. penetrace. Penetrace znamená proděravění hlubokého peptického vředu do okolních orgánů. Stav je léčen konzervativně, a při neúspěchu léčby je nutná operace.
Jizvením vředu umístěného ve vrátníku žaludku či ve dvanáctníku může dojít k zúžení (stenóze). Nemocný má příznaky z porušeného vyprazdňování žaludku - bolesti v nadbřišku, nucení na zvracení, opakovaně zvrací nestrávený obsah. Diagnózu lze stanovit z příznaků nemoci, fyzikálního lékařského vyšetření a potvrdit endoskopickým či rentgenovým vyšetřením. Léčba spočívá v operačním odstranění části žaludku (resekci).
Emailu
Zaregistrovat se
