Náhlá srdeční smrt je rychlé a neočekávané úmrtí následkem prvotní srdeční příčiny.
V ranném středním věku (40 až 50 let) je nejčastějším vyvolávajícím onemocněním ischemická choroba srdeční (ICHS), vznikající uzávěrem věnčitých tepen zásobujících krví srdeční sval. Pravděpodobnost náhlé srdeční smrti souvisí se závažností ICHS (stupněm cévního uzávěru), ale někdy může nastat i při postižení jediné tepny.
Kromě ICHS patří mezi další vyvolávající onemocnění zánět srdečního svalu (myokarditida), primární onemocnění srdečního svalu nejasného původu (kardiomyopatie), zejména u mladých dospělých, degenerativní procesy postihující srdeční sval nebo převodní systém, zúžení aortální chlopně, vrozené srdeční vady a anomálie věnčitých tepen, revmatická srdeční choroba, vysoký krevní tlak a další choroby.
Náhlá srdeční smrt může být vyvolána emočními vlivy zprostředkovanými nervovým systémem, nebo může být následkem toxického účinku léků nebo „rekreačních“ drog, zvláště kokainu.
Nejčastějším mechanizmem vzniku náhlé srdeční smrti jsou poruchy srdečního rytmu. Nejčastějším srdečním rytmem pozorovaným bezprostředně po ztrátě vědomí (kolapsu) je fibrilace komor (viz. článek). Srdeční zástava (asystolie), tj. úplné vymizení elektrické srdeční aktivity, je zaznamenávána často až později po kolapsu. Příhodě mohou předcházet komorové extrasystoly a komorová tachykardie (viz. článek). Fibrilace komor však může vzniknout i bez předchozích poruch rytmu.
Kromě arytmií jsou nejčastějšími mechanizmy vzniku náhlé srdeční smrti následující stavy: zúžení věnčitých tepen, zpravidla vyvolané aterosklerózou, selhání tvorby nebo převodu vzruchů v srdeční svalovině, selhání čerpací funkce srdce následkem snížení smrštitelnosti srdečního svalu, např. u velkých jizev v srdeční svalovině nebo v případě tzv. elektromechanické disociace (EKG prokazuje elektrickou srdeční aktivitu, ale chybí mechanická odpověď srdce, tedy srdeční stahy), proděravění mezikomorové srdeční přepážky, prasknutí srdeční stěny s tamponádou (nahromadění krve v dutině osrdečníku) nebo bez ní.
Asi u dvou třetin obětí náhlé srdeční smrti jsou přítomny nově vzniklé nebo zhoršující se příznaky srdečně-cévního onemocnění po dobu několika minut, hodin nebo dní před příhodou. Může být přítomna nová bolest na hrudi, bušení srdce, zhoršení bolestí na hrudi v rámci tzv. anginy pectoris („srdeční angína“ jako jedna z možných projevů ischemické choroby srdeční), dušnost bez zjevných příčin, příznaky mylně přičítané pohybovému ústrojí (svalové, kloubní, kostní bolesti) nebo zažívacímu ústrojí, únava nebo deprese. Tyto příznaky nejsou pro hrozící náhlou srdeční smrt specifické a proto také není na hrozící nebezpečí pomýšleno.
Často není možné zjistit přesně začátek onemocnění. Ignorování příznaků a jejich nespecifičnost jsou hlavními překážkami časné diagnózy a poskytnutí příslušné lékařské péče osobám, které zemřou náhlou srdeční smrtí. V jiných případech se mohou příznaky akutního srdečního infarktu rychle zhoršovat a končit smrtí. Polovina osob, které umírají na ischemickou chorobu srdeční, umírá během jedné hodiny po nástupu příznaků, z toho 25 až 30 % zemře během krátkého okamžiku nebo jsou nalezeni mrtví.
Diagnóza náhlé srdeční smrti je stanovena retrospektivně na základě příznaků přítomných před okamžikem smrti a na průkazu onemocnění věnčitých tepen nebo jiného srdečního onemocnění při pitvě.
Je třeba vyloučit jiná onemocnění, např. plicní embolii, úmrtí následkem léků nebo drog, cévní mozkovou příhodu, celkovou infekci (zejména plicní nebo centrálního nervového systému), úmrtí následkem jaterního selhání (nejčastěji při alkoholizmu nebo masivního krvácení do zažívací roury (nejčastěji ze žaludku a dvanáctníku).
U osob, které zemřely beze svědků, nebo kde není předchorobí spolehlivé, je třeba zvláště pečlivě vyloučit jiné než srdeční příčiny. Naopak i při negativním EKG, kde nejsou změny svědčící pro akutní srdeční infarkt, a pacient přitom vykazuje příznaky závažného srdečního onemocnění, je nutné myslet na riziko náhlé srdeční smrti.
Nejúčinnější prevencí náhlé srdeční smrti je prevence srdečních chorob, tedy např. boj proti kouření, obezitě, sedavému životnímu stylu, léčba vysokého krevního tlaku a léčba zvýšené koncentrace cholesterolu v krvi.
Důležitá je i tzv. sekundární prevence u osob, které již trpí ischemickou chorobou srdeční a samozřejmě správně poskytnutá neodkladná péče při akutních srdečních příznacích a v neposlední řadě správně prováděná kardiopulmonální resuscitace (oživování základních životních funkcí - srdeční funkce a dýchání) při srdeční zástavě.