Jako onemocnění molluscum contagiosum se označuje infekce vyvolaná virem ze skupiny pox – virů. Toto onemocnění je charakterizované výskytem hladkých, voskovitých papul barvy kůže ( jako papula se označuje pupen - tj. malá kožní prominence do velikosti o průměru do jednoho centimetru ). Papule, které se vyskytují u pacienta postiženého onemocněním molluscum contagiosum, jsou v naprosté většině případů o průměru od dvou milimetrů do deseti milimetrů a jsou charakteristické výskytem pupíkovité vklesliny v centru papuly. Obrovské ojedinělé moluskum může ale v některých případech dosahovat postupně až dvojnásobné nebo i trojnásobné velikosti, než jak bylo výše uvedeno.
Onemocnění molluscum contagiosum je vyvoláváno u pacienta jeho infikováním pox - - virem. Přenos této infekce se děje přímým kontaktem nemocného se zdravým jedincem, často se jedná o kontakt venerický ( tedy sexuálním přenosem ). Infekciozita ( tedy schopnost přenosu onemocnění z jednoho jedince na druhého ) je velice variabilní ( tedy v jednotlivých konkrétních případech je nakažlivost tohoto onemocnění různá ).
Papuly, které jsou charakteristické pro onemocnění molluscum contagiosum, se mohou objevit u postiženého pacienta na kůži kdekoliv po celém těle. Velmi často se tyto papuly vyskytnou u nemocného ve formě četných drobných papul v genitální a pubické oblasti ( pubická oblast neboli oblast ohanbí, tedy krajina ve stydké oblasti, týkající se vnějších pohlavních orgánů, jedná se o krajinu genitálií, třísel a někdy i oblast horních částí stehen ). Takováto postižení v naprosté většině případů nevyvolávají postiženému jedinci žádné obtíže, jestliže se ovšem sekundárně neinfikují. V celé řadě případů se tak mohou u nemocného přítomná ložiska postižení onemocněním molluscum contagiosum zjistit teprve až, když je pacient vyšetřován pro podezření na onemocnění jinou venerickou ( tj. pohlavně přenášenou ) chorobou. Onemocnění molluscum contagiosum se může šířit autoinokulací ( označení autoinokulace vychází z řeckého slova autos = sám, a inoculatio = očkování, a znamená rozšíření infekce nacházející se v organismu na jiné místo ), ale po několika měsících se může také i spontánně vyhojit. Četná moluska mohou být obkroužena ekzematickou dermatitidou ( tj. zánětem kůže ), a sice hlavně u malých dětí postižených onemocněním molluscum contagiosum. Příčina zánětu kůže ( tj. ekzematické dermatitidy ) v okolí molusek není známa.
Stanovení správné diagnózy postižení nemocného onemocněním molluscum contagiosum je založeno na pečlivém fyzikálním vyšetření pacienta lékařem, při kterém lze identifikovat výskyt charakteristických papul ( tj. molusek ). Tyto papuly se velmi snadno diagnostikují pro nález centrální pupíkaté nebo protáhlé vkleslinky, která je vyplněná polopevnou bělavou hmotou. V této hmotě po obarvení podle Giemsy můžeme prokázat výskyt četných velikých buněk obsahujících inkluze, tzv. molusková tělíska. Je možné v některých případech u pacientů postižených onemocněním molluscum contagiosum najít také i molusková tělíska samotná.
Léčení pacienta trpícího onemocněním molluscum contagiosum, jestliže má být úspěšné, vyžaduje v naprosté většině případů zničení každého jednotlivého ložiska postižení. Ke zničení těchto ložisek se používá buďto zmrazení nebo je můžeme zničit odstraněním centrálního čepu papuly jehlou nebo extraktorem komedonů ( tedy odstraňovačem komedonů, komedon je výsledkem defektní keratinizace kůže, může se vytvořit na různých místech na těle jedince, jedná se v podstatě o chlupový folikul patologicky naplněný odumřelými kožními buňkami, které by za normálních okolností měly být z kůže odloučeny ). Centrální čep papuly také můžeme zničit špičkou jemného skalpelu.
Další metodou, kterou můžeme u pacienta zlikvidovat ložiska postižení onemocněním molluscum contagiosum, je použití kantaridinu, podobně jako se to využívá u postižení jedince obyčejnými bradavicemi. Zpravidla se k tomuto účelu využívá 0,7 procentní lék kantaridin v plastickém kolodiu. K nanášení léku kantaridinu lékař používá aplikátor s velice jemným špičatým koncem, a nanáší jím přípravek, přičemž se pečlivě vyhýbá normální kůži. Tekutý přípravek nanese lékař vždy na postižené místo až po vyschnutí předchozí podané dávky, a sice dvakrát až třikrát po sobě v jednom sezení. Po nanesení léku kantaridinu na ložisko postižení, se toto místo o 5 až 10 minut později přikryje okluzí páskou, která se ponechává na místě až 7 hodin.
Jestliže je to nezbytné, může se celá výše uvedená léčebná procedura za 1 až 2 týdny opakovat. ( Upozornění – kantaridin by neměl být dáván nikdy přímo pacientům do ruky, aby se léčili doma sami ).
Spolu s heřmánkem patří jitrocel mezi naše nejznámější léčivky. Doporučujeme jej užívat především při onemocnění horních cest dýchacích, jako je chronický zánět průdušek, astma a další, ale pomohu také při trávicích obtížích a zácpě. Domácí léčitelství přikládá jitrocelové obklady i na ekzémy, spáleniny či zanícené rány, někdo z čerstvého jitrocele vymačkává dokonce šťávu, aby tím hojení ran urychlil. Tento postup však nedoporučujeme, neboť zvyšuje riziko infekce.