Akromioklavikulární luxace znamená vykloubení v akromioklavikulárním kloubu. Akromioklavikulární kloub je složený kloub horní končetiny mezí klíční kostí a lopatkou, který je součástí ramenního kloubu a podílí se na vysoké pohyblivosti ramene. Do pohybu se zapojuje při zvedání paže nad horizont. Akromioklavikulární kloub se skládá z akromionu, což je kostěný výběžek vycházející z lopatky a vytváří vrchol ramenního kloubu, a klíční kosti, tj. klavikuly. Každý akromioklavikulární kloub je překrytý vazem ligamentum akromioklavikulare, který je součástí ramenního kloubu, resp. kloubního pouzdra, a zpevňuje jeho horní stranu; na akromion se také upínají ligamenta coracoacromiale a coracoclaviculare, která spojují zobcovitý výběžek - procesus coracoideus - na lopatce s akromionem a klavikulou. Jestliže je korakoklavikulární ligamentum úrazem neporušeno, nedochází k výraznějšímu vykloubení. V případě, že ovšem došlo k přerušení korakoklavikulárního ligamenta, je stupeň dislokace v akromioklavikulárním kloubu větší. Luxace v akromioklavikulárním kloubu mohou být částečné nebo úplné. Při vykloubení v akromioklavikulárním kloubu je laterální (tj. zevní) okraj klíční kosti dislokován (tedy vysunut z normálního postavení) směrem proximálně (tj. směrem vzhůru) a dorzálně (tedy směrem dozadu).
Pletenec pažní kosti je naproti tomu dislokován relativně distálně (tedy směrem dolů) a mediálně (tedy směrem ke střední čáře těla). Poranění akromioklavikulárního kloubu můžeme klasifikovat podle závažnosti poškození, které je dáno silou vyvolávající poranění. Typ 1 akromioklavikulární luxace odpovídá pouhému poškození akromioklavikulárního ligamenta, přitom vlastní kloub zůstává stabilní bez posunutí konců kostí v kloubu. Typ 2 akromioklavikulární luxace zahrnuje poškození akromioklavikulárního ligamenta (tj. natažení nebo natržení vazu), ale korakoklavikulární ligamentum zůstává intaktní (tj. nepoškozené). Kloub může být v subluxačním postavení, ale případná dislokace je malá. Typ 3 akromioklavikulární luxace zahrnuje obecně přerušení obou ligament (tj. jak akromioklavikulárního, tak také korakoklavikulárního vazu) s jasnou proximální dislokací (tedy s posunutím směrem nahoru) laterálního (tj. zevního) konce klíční kosti. Rameno poraněného se jeví na postižené straně pokleslé dolů ve srovnání s druhou zdravou stranou.
K luxacím v akromioklavikulárním kloubu ve většině případů dochází po přímém úderu na tělo pacienta. K luxaci v tomto kloubu ale muže dojít také při pádu člověka na rameno, a to působením pákového mechanizmu na ramenní pletenec.
Klinicky se u poraněného akromioklavikulární luxace projevuje často vznikem hematomu (tj. krevního výronu) nad postiženým akromioklavikulárním kloubem a dále tlakovou bolestí v této oblasti. Pohyblivost v ramenním kloubu na postižené straně je pro bolest značně omezená. Poraněný si typicky zdravou rukou nadlehčuje končetinu na poraněné straně, protože v případě, že poraněnému horní končetina na postižené straně visí dolů, pociťuje pacient bolest. Tzv. fenomén klávesy (který bývá patrný pouze u akromioklavikulární luxace typu 3) představuje pérující rezistenci směrem vzhůru odstávajícího zevního konce vykloubené klíční kosti s tvorbou schodovité deformace v oblasti poraněného akromioklavikulárního kloubu. V nepatrné míře může být tento nález pozorovatelný také u pacientů trpících akromioklavikulární luxací typu 2.
K rozpoznání, že pacient trpí luxací v akromioklavikulárním kloubu, lékaře přivede zpravidla již odebrání anamnézy (tj. podrobný pohovor lékaře s pacientem) a zejména pečlivé fyzikální vyšetření poraněného. Správná diagnóza akromioklavikulární luxace se pak definitivně potvrdí provedením rentgenového vyšetření zraněného. Při rentgenovém vyšetření je velmi přínosné provést předozadní (tzv. AP) projekci, a to na pravé i levé straně (tj. poraněnou i neporaněnou stranu těla) u stojícího pacienta v napřímeném postoji. Případná dislokace kloubních konců kostí v akromioklavikulárním kloubu se totiž lépe zobrazí, jestliže poraněný uchopí závaží o hmotnosti přibližně 5 kilogramů, a to do každé ruky.
V případě, že se u poraněného akromioklavikulární luxace nereponuje (tedy že se dislokované postavení kostí v kloubu neupraví), nezpůsobí to většinou do budoucna pro pacienta žádné funkční postižení. Avšak v takovém případě není vyloučen vznik následné posttraumatické artrózy (jako artróza nebo také osteoartróza se označuje degenerativní onemocnění kloubů), která si může pro působení nemocnému velkých bolestí vyžádat operační řešení. To představuje zpravidla nezbytnost operační resekce 1 až 1,5 centimetru klíční kosti. Akromioklavikulární luxace typu 1 a 2 se mohou léčit pouze konzervativně, a sice závěsem horní končetiny na postižené straně po celou dobu až do odeznění bolestí při pohybu horní končetinou. Akromioklavikulární luxace typu 3 je vždy spojena s kompletní dislokací (tj. s velkým posunem kostí v kloubu) a názory na léčbu tohoto typu poranění se mezi lékaři různí. Všeobecně je známo, že udržení reponovaného postavení (tj. upraveného správného postavení v akromioklavikulárním kloubu) a volba optimální metody imobilizace (tj. znehybnění k udržení repozicí dosaženého správného postavení v kloubu) jsou obtížné. Konzervativní léčbu lze provádět různými pomůckami (jako jsou ortézy, postroje nebo obvazy) pro zatlačení klíční kosti kaudálně (tj. směrem dolů) a elevaci (tj. vyzdvihnutí) ramene. Všechny tyto pomůcky musí být ponechány po dobu 6 týdnů. Někteří pacienti ovšem snášejí takový způsob léčby hůře.
Chirurgická repozice a fixace provedená v průběhu prvních 2 týdnů po úraze s následkem kompletní luxace dává naději na dobrý výsledek léčení, jestliže se podaří obnovit správné anatomické postavení. Při delším odkladu operačního řešení se hojí porušená ligamenta (tj. měkké vazy) s prodloužením své délky. A tak lze očekávat, že se později obnoví deformita, a to zejména pokud je imobilizace přerušena předčasně a ligamenta nejsou rekonstruována operačně. Operační fixace správného postavení kostí v akromioklavikulárním kloubu se může provést za pomoci tzv. Kirschnerových drátů nebo Steinmannových hřebů. Mezi pooperační komplikace při chirurgickém způsobu léčby akromioklavikulární luxace ale patří možnost vzniku infekce, dále nebezpečí reluxace (tj. opětovné vykloubení) po odstranění osteosyntetického materiálu (tedy po odstranění k operaci použitých šroubů, drátů nebo hřebů) a také možnost migrace (tedy nežádoucího uvolnění) osteosyntézy.
Někteří chirurgové při léčení poraněného s akromioklavikulární luxací typu 3 proto raději volí konzervativní postup léčby s imobilizací závěsem. Někdy i samotní pacienti dávají přednost konzervativnímu způsobu léčby akromioklavikulární luxace, ačkoliv jsou dopředu informováni o pravděpodobném ne zcela optimálním výsledku (tj. s následkem určitého stupně deformity postavení kostí v akromioklavikulárním kloubu po zhojení), a to pro obavu z nevzhledné jizvy po proběhlém chirurgickém výkonu. Je třeba ovšem poznamenat, že se výsledky konzervativní léčby příliš neliší od výsledků operační léčby. Inveterované (tj. zastaralé , tedy ne zavčasu diagnostikované a léčené) a nereponované luxace v akromioklavikulárním kloubu s rozvinutou posttraumatickou artrózou se mohou léčit jak již uvedeno resekcí (tedy operačním odstraněním) zevní části klíční kosti o velikosti asi 1 až 1,5 centimetru. Při přítomnosti velké dislokace (tj. při velkém posunu kostí v kloubu) a při jasně patrné instabilitě kloubu (tj. konce kostí v kloubu mají neustále tendenci se opět dislokovat ze správného postavení) je vždy indikována operační rekonstrukce korakoklavikulárních ligament.