Roztroušená skleróza

Vedle názvu roztroušená skleróza se užívá pro toto onemocnění také označení sclerosis multiplex. Jedná se o pomalu progredující onemocnění centrálního nervového systému, které je charakterizováno disperzními (tj. rozptýlenými) ložisky demyelinizace (tj. ložisky poškození až destrukce myelinových pochev nervových vláken) nacházejícími se jak v mozku, tak i v míše. Z manifestních klinických příznaků u pacienta s onemocněním roztroušenou sklerózou dominuje pestrá neurologická symptomatologie. Choroba  je ve většině případů typická svým  remitujícícm průběhem ( jako remise se označuje návrat k původnímu fungování pacienta před vypuknutím nemoci, jedná se vlastně o dosažení bezpříznakového období), ovšem s opakovanými exacerbacemi (tj. s opakovaným opětovným vzplanutím klinických příznaků).

Kapitoly

Příčiny / rizikové faktory

Bohužel příčina vzniku onemocnění roztroušenou sklerózou zůstává doposud neznámá.
Avšak i když příčina choroby je zatím neznámá, byly již částečně objasněny některé imunopatologické pochody (tj. poruchy imunitního systému pacienta), které se na jejím vzniku podílejí. Předpokládá se vliv infekce latentními viry (tj. skrytými viry - latentní onemocnění je takové, které sice už nastalo, ale zatím se neprojevuje klinickými příznaky) nebo pomalými viry a dále myelinolytické působení (tj. rozkladné působení na myelinovou nervovou pochvu) některých enzymů. V  mozkomíšním moku u pacientů bývají ve většině případů při onemocnění roztroušenou sklerózou zjišťovány také vyšší titry protilátek proti různým virům (včetně spalničkového viru) a zvýšená koncentrace imunoglobulínů typu G (IgG). Skutečný význam těchto nálezů není doposud zcela jasný, stejně tak jako jejich případná souvislost a nekonstantní korelace (tj. vzájemná vazba) s určitými alotypy HLA (HLA tj. hlavní histokompatibilní komplex, což je označení pro soubor genů, jejichž produkty jsou silné transplantační antigeny, které mají významnou funkci v imunitním systému, konkrétně se podílejí na rozeznávání cizorodých struktur, například virových bílkovin, jež značí infekci, HLA způsobuje problémy s příjmem cizorodé tkáně, tedy jinými slovy omezuje histokompatibilitu mezi tkáněmi různých jedinců) a také souvislost se změněnými počty lymfocytů typu T (tj. určitého typu bílých krvinek) v krvi pacienta s onemocněním roztroušenou sklerózou. Místy zřetelný familiární výskyt této choroby (tj. postižení více členů jedné rodiny stejným typem onemocnění ) nasvědčuje pro možnost existence určité genetické predispozice (tj. dědičné vlohy). Ženy onemocní roztroušenou sklerózou častěji než muži. Bez významu na eventuální vznik choroby pravděpodobně nejsou ani některé faktory okolního vnějšího prostředí. Onemocnění roztroušenou sklerózou se objevují jinak často v různých zeměpisných pásmech, mnohem častěji se choroba vyskytuje v mírném klimatickém pásmu (pravděpodobnost jedna ku dvěma tisícům) než v tropických oblastech ( pravděpodobnost jedna ku deseti tisícům). Onemocnění se v naprosté většině případů zpravidla manifestuje u pacientů ve věku mezi 20. a 40. rokem života. Z hlediska klimatu hraje rozhodující roli prvních 15 let života jedince – u lidí, kteří se po 15. roce věku odstěhovali z mírného klimatického pásma, je frekvence výskytu nemoci roztroušené sklerózy stejná jako mezi populací obyvatel, kteří v tomto klimatickém pásmu žijí trvale. Se změnou místa trvalého pobytu před 15. rokem života jedince se pravděpodobnost vzniku onemocnění roztroušenou sklerózou zmenšuje.


Plaky čili ostrůvky demyelinizace nervových vláken s destrukcí oligodendroglie (oligodendroglie či oligodendrocyty jsou buňky patřící do skupiny tzv. neuroglií, jsou střední velikosti s malým počtem krátkých výběžků, obklopují axony neuronů v centrální nervové soustavě – CNS - a vytvářejí na nich myelinové pochvy, myelinová pochva vzniká rotací výběžku oligodendrocytů kolem axonů - axon neboli neurit je dlouhý výběžek na neuronu tedy nervové buňce) a zánětlivými projevy perivaskulárně (tedy v okolí krevních cév vyživujících nervy) se objevují difúzně v celém centrálním nervovém systému s maximem výskytu v bílé hmotě postranních a zadních míšních provazců (nejčastěji v oblasti krční míchy), dále ve zrakových nervech a periventrikulárních oblastech (tedy v mozku v okolí mozkových komor). Poškozena bývá ve většině případů postižení pacienta onemocněním roztroušenou sklerózou také bílá hmota mezencefala, mozkového kmene a mozečku a v některých případech dále i šedá hmota mozku a míchy. Neurony a jejich atonální výběžky zůstávají zejména v časné fázi onemocnění zpravidla ušetřeny poškození. V pozdějších fázích nemoci však dochází také k destrukci axonů dlouhých traktů a fibrózní glióza (  glióza je zmnožení podpůrných buněk nervové tkáně, tzv.gliových buněk, dochází k tomu po poškození nervové soustavy, gliové buňky zacelují defekt - "ránu" - v nervové tkáni a tvoří "jizvu" v nervové tkáni ) dává šedé hmotě nervové tkáně „sklerotický“ vzhled. V centrálním nervovém systému se v  naprosté většině případů onemocnění roztroušenou  sklerózou  vyskytují současně místa s  novým i  starším postižením. V plakách a v jejich blízkosti byly prokázány změny ve složení lipidových (tedy tukových) a proteinových (tedy bílkovinných) komponent myelinu.

Chorobopis

Manifestní klinické neurologické příznaky u pacienta postiženého onemocněním roztroušenou sklerózou jsou neobyčejně rozmanité. Onemocnění má ve většině případů remitující průběh (tedy dochází k přechodnému vymizení příznaků nemoci), exacerbace (tj. opětovná vzplanutí choroby) se dostavují po remisích různě dlouhého trvání. Samotný začátek tohoto onemocnění bývá zpravidla pozvolný. K prvním manifestním klinickým příznakům obvykle patří  parestézie (což jsou abnormální pocity brnění vyvolané bez podráždění nervu vnějšími příčinami, jako jsou například dotyk nebo tlak apod.), a sice v jedné či více končetinách, na trupu nebo na polovině obličeje, dále parézy (což jsou částečné ztráty hybnosti končetiny) nebo ataxie (ataxie je dyskoordinace = tj. porušená součinnost - nebo nešikovnost pohybů, která není důsledkem svalové slabosti, jedná se o poruchu plánu, odměřování a monitorace trajektorie pohybů) horních i dolních končetin, a také poruchy zraku (jako jsou například částečná slepota nebo bolesti očního bulbu jako projev retrobulbární neuritidy zrakového nervu – tedy zánětu zrakového nervu za očním bulbem), diplopie (diplopie, běžně známá jako dvojité vidění, je simultánní vnímání dvou obrazů jednoho objektu), mlhavé vidění nebo u pacienta s onemocněním roztroušenou sklerózou také zjišťujeme výpady zorného pole. Z dalších manifestních klinických příznaků to dále mohou být prchavé parézy  ( tj. ztráty funkce) okohybných nervů, přechodné parézy končetin, pocit ztuhlosti nebo nezvyklé únavnosti některé končetiny, mírné poruchy chůze, poruchy kontroly funkce močového měchýře, závratě a nebo také méně nápadné změny emotivity (tedy citlivosti, které dělíme na poruchy afektů a nálad a poruchy vyšších citů). Všechny vyjmenované klinické příznaky jsou projevem disperzního (tedy rozptýleného) poškození centrálního nervového systému a tyto klinické příznaky mohou u pacienta postiženého onemocněním roztroušenou sklerózou trvat celé měsíce i roky, dokud není stanovena správná diagnóza.

Přehřátí organizmu může u pacienta manifestní klinické příznaky ještě zvýraznit. Klinické vyšetření lékařem ukáže u nemocného s roztroušenou sklerózou především změněný psychický status. Objevuje se apatie (což znamená netečnost a rezignaci), poruchy soustředění a poruchy tzv. kognitivních funkcí (kognitivní funkce jsou všechny myšlenkové procesy, které nám umožňují rozpoznávat, pamatovat si, učit se a přizpůsobovat se neustále se měnícím podmínkám prostředí ). Emoční labilita (tj. poruchy nebo změny nálady) společně s dalšími nevyhraněnými psychickými problémy mohou zpočátku vést u pacienta ke stanovení nesprávné diagnózy, a sice hysterie. Mnozí nemocní s  roztroušenou sklerózou jsou euforičtí (euforie je lékařsky uznaný duševně/emoční stav, který je definován jako subjektivní pocit velké, zpravidla přehnané, radosti, štěstí a tělesné či psychické pohody), u jiných se dostavuje reaktivní deprese (deprese je porucha nálady, tedy porucha základního emočního nastavení člověka, reaktivní deprese je pak reakcí, odtud název reaktivní, na nějaké nepříznivé nebo traumatizující události, přitom hlavním příznakem deprese je smutná nálada). Náhlé výbuchy neodůvodněného pláče nebo smíchu (což jsou příznaky tzv. pseudobulbárního syndromu) nasvědčují na postižení kortikobulbárních nervových drah (tedy spojů mezi mozkovou kůrou a jádry hlavových nervů), které se podílejí na kontrole emočních projevů jedince. Výraznější psychické změny, jako jsou například mánie (mánie je jednou z poruch nálady, jejímiž hlavními příznaky jsou patologicky pozvedlá nálada trvající alespoň týden) nebo demence (demence je ztráta již získaných duševních schopností) se výjimečně dostavují v pozdních fázích onemocnění. Tzv. skandovaná řeč (což znamená zpomalenou přerývanou dikci se zárazy a vyrážením začátku slov a slabik) provází ve většině případů až pokročilejší stadia choroby. Afázie (což je centrální porucha řeči jednoho, nebo více komponentů produkce a porozumění řeči na základě lokálních poškození mozku) je naštěstí celkem vzácná u pacientů postižených onemocněním roztroušenou sklerózou.

Dále vyšetření lékařem u pacienta postiženého onemocněním roztroušenou sklerózou odhalí v naprosté většině případů porušenou funkci některých hlavových nervů. Počáteční známky zánětu zrakového nervu někdy provázejí další oftalmologické příznaky, a sice parciální (tj. částečná) atrofie (tj. zmenšení původně normálně vyvinutého) zrakového nervu s nablednutím temporální části (tj. spánkové části) oční papily (papilla nervi optici neboli slepá skvrna čili discus nervi optici je místo vstupu zrakového nervu do oka, tzn. místo, kde nejsou tyčinky ani čípky), výpady zorného pole (tzv. centrální skotomy – tedy ostrůvkovité ohraničené výpadky zorného pole - nebo povšechné zúžení perimetru – tedy rozsahu zorného pole oka ). Z dalších oftalmologických příznaků se mohou vyskytovat přechodné oftalmoplegie s diplopií (tedy přechodná ochrnutí očních svalů s tzv. dvojitým viděním, což bývá pravidlem při poškození kmenových spojů mezi jádry III., IV. a VI. hlavového nervu). Otok oční papily provází zánět očního nervu (tzv. neuritidu nervi optici); jenom vzácně se naopak vyskytují změny velikosti očních zornic a porucha jejich reaktivity, velmi vzácně také při tomto onemocnění pozorujeme tzv. Argyll Robertsonův příznak -   - tento příznak se projevuje u pacienta nálezem malé nepravidelné zorničky, která reaguje normálně na akomodaci (akomodace oka je proces, při němž se mění optická mohutnost oka, což nám umožní zaostřit na různě vzdálené předměty, ale nikoliv na osvit), a jen velmi ojediněle se u pacienta vyskytne postižení úplnou slepotou. Tzv. nystagmus (jedná se o oční vadu, která způsobuje nekontrolované, rychlé a trhavé pohyby očí, většinou ze strany na stranu, ale někdy nahoru a dolů nebo krouživým pohybem) patří naopak mezi velice časté manifestní příznaky u nemocného s roztroušenou sklerózou. Nystagmus vyvolává poškození mozečku nebo poškození jader hlavového tzv. vestibulárního nervu. Postižení jiných hlavových nervů se však u pacienta postiženého onemocněním roztroušenou sklerózou vyskytují jenom sporadicky a jejich příčinou bývá v naprosté většině případů zpravidla destrukce jader příslušného nervu v oblasti mozkového kmene. A tak zatímco hluchota je u nemocných s touto chorobou naštěstí vzácná, vertigem (tj. závratěmi) často trpí celá řada pacientů s roztroušenou sklerózou.

V ojedinělých případech se dále může objevit také hypestézie (hypestezie, někdy také porucha čití, je lokalizované nebo generalizované snížení citlivosti kůže, a sice jak na dotyk, tak také na tlak, bolest či teplotu nebo jenom částečná ztráta citlivosti na smyslové podněty) nebo se může vyskytnout dokonce bolest v obličeji, ne nepodobná tzv. neuralgii trigeminu (neuralgie trigeminu neboli neuralgie trojklaného nervu je bolestivé chronické onemocnění tohoto hlavového nervu, které může být vyvoláno nejrůznějšími příčinami a které je často považováno za jeden z nejvíce bolestivých stavů v medicíně). Vyšetření lékařem odhalí u pacienta postiženého onemocněním roztroušenou sklerózou ve velkém počtu případů porušené motorické funkce. Šlachosvalové reflexy (například patelární reflex nebo reflex Achillovy šlachy) jsou zpravidla zvýšeny, často navíc s výbavným příznakem Babinského a klonem. Naopak kožní reflexy, a sice zejména břišní, bývají typicky snížené nebo dokonce zcela vyhaslé. I když si někteří nemocní stěžují na jednostranné paretické příznaky  tedy na svalové obrny na jedné straně těla), v objektivním vyšetření v naprosté většině případů nalezneme známky oboustranného postižení kortikospinálních drah (tedy nervových spojů mezi mozkovou kůrou a míchou). Spontánní pohybové funkce narušuje také intenční třes (což je takový třes, který v klidu není přítomen vůbec, ale začíná se projevovat, jestliže se nemocná osoba  snaží provést nějakou cílenou činnost, tento druh třesu je cílenými pohyby zesilován), který se zvýrazňuje v průběhu pohybu a nejhorší je při jeho dokončování. Pohyby pacienta mívají ve většině případů ataktický charakter (tedy jsou nejisté, „rozhozené“, špatně koordinované a nedokonale cílené). V některých případech, zejména jestliže je hlava nemocného bez opory, je znatelný tzv. statický třes (jedná se o tzv. třes klidový nebo polohový – to znamená, že je třes přítomen pouze v klidu nebo je závislý na poloze končetiny). Přítomnost spastických paréz (tedy obrn spojených s křečovitým stahem svalstva) při poškození nervových spojení mezi mozkovou kůrou a míchou zhoršuje chůzi, která se stává klopýtavou, neobratnou. Pozdější kombinace spasticity (tedy křečovitých stahů svalstva) a mozečkové symptomatologie může pacienta zcela invalidizovat. Mozková poškození v některých případech provázejí hemiparézy (tedy částečná ochrnutí jedné poloviny těla), které jsou někdy jedním z vůbec prvních příznaků postižení pacienta onemocněním roztroušenou sklerózou. V dalším pozdějším průběhu choroby se mohou postupně zvýrazňovat svalové atrofie (tedy zmenšování původně normálně vyvinutých svalových skupin); některé nemocné obtěžují bolestivé spasmy svalových skupin flexorů (tedy křečovité stažení svalů – ohybačů), které se dostavují jako odpověď na dotykovou stimulaci (například při oblékání).

Tzv. Charcotova triáda (což představuje trojici manifestních klinických příznaků, a sice nystagmus, intenční třes a skandovaná řeč – viz výše) je klinickým korelátem mozečkového poškození při postižení pacienta onemocněním roztroušenou sklerózou v pokročilém stadiu. Mírná dysartrie (což je porucha řeči, charakterizovaná špatnou artikulací) může být také mozečkovým příznakem, ale také může být známkou narušené kontroly řeči mozkovou kůrou nebo známkou poškození jader hlavových nervů v mozkovém kmeni. K úplné ztrátě některé modality kožního čití dochází u pacienta postiženého onemocněním roztroušenou sklerózou jenom ve velmi ojedinělých  případech. Naopak poměrně časté jsou u těchto nemocných kvalitativní poruchy kožního čití typu parestézií (což je nenormální pocit brnění vyvolaný bez podráždění nervu vnějšími příčinami jako například dotykem nebo tlakem), hypestézií (což znamená lokalizované nebo generalizované snížení citlivosti kůže na dotyk, tlak, bolest či teplotu nebo také částečnou ztrátu citlivosti na smyslové podněty, která se vyskytne po poškození periferních nervů), výpady vibračního čití, polohocitu, případně hemianestézie ( což je úplná ztráta kožního čití poloviny těla včetně tváře) pro bolest, které mívají ložiskovou distribuci (například na periferních částech horních nebo dolních končetin). Objektivně zjistitelné změny bývají v naprosté většině případů onemocnění roztroušenou sklerózou zpravidla pouze prchavé a jsou u pacientů prokazatelné jenom pečlivým lékařským vyšetřením. U nemocných s roztroušenou sklerózou v některých případech dochází k porušení také některých vegetativních funkcí. Jedná se například o výskyt takových klinických příznaků, jakou jsou urgentní mikce ( tedy imperativní nucení k neodkladnému vymočení ) nebo naopak chybějící pocit nucení k mikci (tj. k močení), parciální retence moči (retence moči je stav, při kterém z nějakého důvodu moč z kterékoliv části močového traktu nemůže odcházet a hromadí se v ní) nebo mírná inkontinence (močová inkontinence je definována jako bezděčný mimovolní odchod moči) svědčí pro postižení míchy, stejně jako u mužů impotence (impotence je neschopnost muže dosáhnout erekci – tedy ztopoření pohlavního údu - nebo ji udržet k uskutečnění pohlavního styku) a perigenitální anestézie (což je úplná ztráta kožního čití  v oblasti pohlavních orgánů) u žen . Selhání kontroly nad sfinktery (tj. svěrači), a sice močového měchýře a střeva, pak již naznačují u nemocného přítomnost těžšího a pokročilejšího poškození míchy. Průběh onemocnění roztroušenou sklerózou je v naprosté většině případů remitující (tedy střídají se období vzplanutí nemoci a období zcela bez jakýchkoliv manifestních klinických příznaků ). Průběh choroby se však velice liší od pacienta k pacientovi a nelze jej předem odhadnout. Jednotlivá vzplanutí nemoci mohou oddělovat celé měsíce i roky trvající  bezpříznaková období – tedy remise, a sice zejména v těch případech, jestliže nemoc začala tzv. retrobulbární neuritidou (tedy zánětem zrakového nervu za očním bulbem).

S dalším průběhem onemocnění se obyčejně intervaly mezi jednotlivými záchvatovitými vzplanutími klinických příznaků zkracují, a to v některých případech až do obrazu trvalé a nepřetržité progrese. Na jedné straně nejsou vzácné také i případy remise delší než 25 let, na straně druhé mohou ovšem častá a těžká záchvatovitá vzplanutí choroby nemocného velmi brzy invalidizovat. Roztroušená skleróza většinou nezkracuje život pacienta a v průměru trvá více než 25 let, ale i délka nemoci může být individuálně velice variabilní. U malé části nemocných, a sice zejména u takových, kteří onemocněli ve středním věku, pak probíhá onemocnění roztroušenou sklerózou bez remisí a může skončit smrtelně i během jediného roku.

Rozpoznání / vyšetření

Stanovení diagnózy postižení pacienta onemocněním roztroušenou sklerózou je vlastně možné jenom nepřímým způsobem, který spočívá na klinickém nálezu při podrobném vyšetření nemocného lékařem a na výsledcích pomocných vyšetření. V naprosté většině typických případů této choroby lze vyslovit podezření na roztroušenou sklerózu již na základě klinického obrazu a jeho průběhu. Při zachycení prvního záchvatovitého vzplanutí klinických příznaků nemoci však většinou nelze ještě stanovit diagnózu definitivní. Teprve další průběh onemocnění s výskytem opakovaných exacerbací nemoci ( tj. s manifestací klinických obtíží ), která se střídají s remisemi ( tj. s obdobími bez jakýchkoliv klinických příznaků ), společně s klinicky zřetelnými projevy mnohaložiskového poškození, která postihují více než jednu oblast centrální nervové soustavy, činí definitivní diagnózu velmi pravděpodobnou. Na tomto místě je třeba poznamenat, že definitivní závěr, že se skutečně jedná o onemocnění roztroušenou sklerózou, bychom měli vyslovit až po vyloučení všech ostatních diferenciálně diagnosticky relevantních možností. Přitom diferenciálně diagnosticky musíme nejprve vyloučit postižení pacienta takovými nemocemi, jako jsou drobná cerebrální infarzace  ( tj. ohraničené masivní nahromadění krve – tedy venostáza – v mozku ),  dále syringomyelie ( syringomyelie je onemocnění páteřní míchy, charakterizované přítomností dutinek vyplněných tekutinou, které se postupně zvětšují a narušují normální strukturu míchy a spojení mezi jejími jednotlivými částmi ), nebo také amyotrofická laterální skleróza ( což je progresivní, fatální, neurodegenerativní onemocnění mozku, způsobující degeneraci a ztrátu mozkových a spinálních motoneuronů, tedy buněk centrální nervové soustavy, které ovládají vůlí ovlivnitelné svalové pohyby ), a dále syfilis ( což je infekční, pohlavně přenosná choroba ), perniciózní anemie ( tj. krevní onemocnění ), artritida krčních obratlů ( tj. záněty kloubů mezi krčními obratli ), rupturu meziobratlové ploténky ( tj. její protržení ), bazilární imprese ( což znamená vrozenou deformitu kraniocervikálního přechodu –      -  tedy přechodu mezi hlavou a krkem ), systémový lupus erythematodes ( což je zánětlivá choroba pojivových tkání neznámého původu ), hereditární ataxie (  takto je dnes označována skupina chorob s pomalu progredujícím cerebelarním – tj. mozečkovým - syndromem, projevujícím se nejvýrazněji ataktickou chůzí, často spojenou s dyskoordinací jemné motoriky, dysartrií i dyskoordinací očnich pohybů ), nádory centrálního nervového systému, abscesy ( tedy ohraničená ložiska vyplněná hnisem ) a další expanzivní procesy v centrálním nervovém systému, cévní malformace mozku a míchy a konečně také anatomické anomálie baze lební a páteřních obratlů. Jestliže ovšem v  některých případech není vyvolávající příčina obtíží pacienta z podrobného klinického vyšetření zcela zřejmá, indikujeme vyšetření rentgenovou počítačovou tomografií nebo vyšetření magnetickou rezonancí a nebo vyšetření likvorologické ( tedy vyšetření mozkomíšního moku ). Zvláštní pozornost bychom měli věnovat diagnostice patologických procesů v oblasti foramen magnum ( což je velký týlní otvor, který se nachází v tylní kosti na spodině lebeční a slouží jako průchod pro prodlouženou míchu, cévy a nervy a který spojuje lebeční dutinu s páteřním kanálem ) a v oblasti přechodu prodloužené míchy do krční míchy ( objevuvují se tady například tzv. subarachnoideální cysty nebo nádory v okolí foramen magnum ). Patologické procesy v těchto oblastech v řadě případů vyvolávají pestré a co do intenzity velmi proměnlivé motorické a senzorické manifestní klinické příznaky  a často mohou být tyto procesy  vyléčitelné. Ke stanovení správné diagnózy postižení pacienta onemocněním roztroušenou sklerózou může napomoci i provedení některých laboratorních vyšetření. Tak například patologický laboratorní nález v mozkomíšním moku má více než 55 procent nemocných s roztroušenou sklerózou. Zvýšená koncentrace imunoglubulinů ze skupiny G ( označované IgG )  se může vyskytovat u více než 13 procent pacientů, mírné zmnožení počtu lymfocytů ( tj. určitého druhu bílých krvinek ) a vyšší proteinorachie (což znamená vyšší obsah bílkoviny v mozkomíšním moku ) se také objevují poměrně často, ale tyto nálezy nejsou bohužel patognomické ( tedy mohou se vyskytovat u více typů onemocnění ). Specifické laboratorní vyšetření, a sice průkaz tzv. oligoklonálních proužků, které jsou korelátem intrathekální syntézy imunoglobulinů ze skupiny G (  tj. dokazují produkci imunoglobulinů IgG uvnitř mozkových obalů ), se sice daří u téměř 90 procent pacientů, ale ani negativní nález tohoto vyšetření nevylučuje postižení pacienta onemocněním roztroušenou sklerózou. V průběhu ataky akutní demyelinizace ( tj. v průběhu náhlé ztráty bílkoviny myelinu z nervových vláken axonů ) může být v mozkomíšním moku laboratorně prokázána zvýšená koncentrace bazického proteinu myelinu. Vyšetření pacienta metodou magnetické rezonance, což je zobrazovací technika s nejvyšší rozlišovací schopností, může odhalit demyelinizační plaky. Tato místa postižení bývají patrná i při vyšetření nemocného metodou rentgenové počítačové tomografie s podáním rentgenové kontrastní látky. Senzitivita počítačové tomografie se zvyšuje po opakovaném podání jódové kontrastní látky doplněném opakovanými pozdními rentgenovýmí snímky. A konečně ke stanovení správné diagnózy postižení pacienta onemocněním roztroušenou sklerózou lze s úspěchem použít také metodu vyšetření evokovaných potenciálů. Evokované potenciály zachycují elektrické odpovědi centrální nervové soustavy na senzorické podněty různé kvality. Zrakové, kmenové, sluchové a somatosenzorické evokované potenciály mohou být patologicky změněné již v časných stádiích onemocnění.

Léčba

Úvodem je třeba poznamenat, že v současnosti dosud bohužel kauzální léčba onemocnění roztroušenou sklerózou neexistuje a že tedy pacienta trpícího roztroušenou sklerózou nemůžeme vyléčit. Hodnocení účinnosti různých léčebných postupů znesnadňuje samotný průběh choroby, který je ve většině případů provázen spontánním, byť většinou dočasným, vymizením manifestních klinických příznaků. Podle řady odborníků může léčení v průběhu záchvatovitého vzplanutí manifestních klinických obtíží  spočívající v podání tablet hormonálního léku ze skupiny kortikoidů, a sice konkrétně léku prednizonu v dávce 60 miligramů na každých 24 hodin nebo léku dexamethazonu v dávce 16 miligramů na každých 24 hodin, zkrátit délku tohoto záchvatu ( a zbránit propuknutí takových komplikací, jako je například retrobulbární neuritida ). Ústup manifestních klinických obtíží se dostaví při takovéto léčbě s podáním kortikoidů zpravidla většinou během jednoho až tří dnů. Jestliže je podání léku prednizonu nebo dexamethazonu spojeno s jejich následným postupným vysazováním, a sice obvykle v průběhu 5 až 7 dnů, je možné takovým postupem zabránit vzniku trvalého neurologického postižení nebo alespoň minimalizovat jeho rozsah. Velmi důležité je zahájit podávání takovéto hormonální léčby kortikoidy pacientovi časně, a sice dříve než se klinické příznaky dostaví v plné síle. Naopak dlouhodobá léčba kortikoidy je indikována pouze výjimečně. V současné době se zkoumají také účinky imunosupresiv ( tedy skupiny léků, které tlumí obranyschopnost pacienta ). Zkouší se například lék azathioprin, kopolymer 1, cyklofosfamid, ale také další léčebné metody, jako jsou podávání interferonu, využití plazmaferézy nebo radioaktivní ozáření lymfatických tkání. Žádný z těchto postupů ovšem nepatří ke standardním. Pacient trpící onemocněním roztroušenou sklerózou by měl udržovat pokud možno normální životní aktivity, ale měl by se rozhodně vyhýbat případnému přepracování a únavě. Určitou úlevu mohou nemocnému přinášet masáže a pasivní rehabilitace spastických končetin ( tedy končetin s křečovitým stahem svalů ). Svůj fyzioterapeutický i psychoterapeutický význam má také aktivní rehabilitace a posilování postižených svalových skupin. Nemocného musíme neustále povzbuzovat a přiměřeně motivovat, pesimistický přístup rozhodně není na místě. Předčasné invalidizaci pacienta se snažíme zabraňovat včasným zahajováním léčení každého jednotlivého záchvatovitého vzplanutí manifestních klinických příznaků choroby, dále dlouhodobým rehabilitačním programem, který musí navazovat na důkladnou  terapii všech probíhajících infekcí a eventuálních mikčních obtíží ( tedy obtíží s močením ). U pacientů, kteří jsou již vzhledem k prokočilému stádiu nemoci upoutáni na lůžko, se pak léčebně zaměřujeme především na předcházení rozvoje dekubitů ( dekubitus neboli proleženina jsou rány  způsobené delším neodlehčeným tlakem - nejčastěji ležením - na nějakou část těla, zvláště na části kůže chránící kostní nebo chrupavkovité plochy ) a infekcí močových cest. Tzv. postmikční reziduum ( tj. množství moči, které v močovém měchýři zůstává u pacienta po vymočení ) minimalizujeme intermitentní katetrizací močového měchýře ( tj. opakovaným jednorázovým vycévkováním močového měchýře ). Tuto techniku si pacient může osvojit a používat ji samostatně i v domácím prostředí. Některé léky mohou svým účinkem zmírňovat svalovou spasticitu ( tj. křečovité svalové stažení ), a sice svým působením na míšní úrovni. Nejvhodnější z této skupiny léků je lék baklofen ( podává se v ústy podávané dávce zpravidla 40 až 80 miligramů na 24 hodin, a to rozdělené do několika dávek ), který má při krátkodobé aplikaci pouze nevelké nežádoucí účinky ( ve většině případů se jedná jenom o somnolenci, což je lehká porucha vědomí se sníženou bdělostí, projevující se jako ospalost; zastřené vědomí při vyčerpání nebo nemoci ). Nežádoucí účinky chronického léčení spočívajícího v  dlouhodobém podávání léku baklofenu nejsou známy. Proto při medikamentózní terapii v každém jednotlivém případě onemocnění roztroušenou sklerózou postupujeme vždy opatrně, neboť příliš vysoké dávky léků s antispastickým efektem mohou u pacientů trpících onemocněním roztroušenou sklerózou dále zhoršovat jejich svalovou slabost a paradoxně tak prohlubovat již existující motorický defekt ( tedy porušenou hybnost postiženého nemocného ).

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.

3
1Josef9. 7. 2014 15:26:11
Od 06/2014 je možné léčit tuto nemoc pomocí patentovaného preparátu. Více informací zde: Kontakt: tel. 774 150 280, email: vittalicci@gmail.com http://youtu.be/3uz_nhYrok0

Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Dob@Imports Microsoft.IdentityModel.Claims
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události