Nemoci, při nichž je rentgen využíván: plicní emfyzém, rakovina kostí, peritonitida, rozštěp rtu a patra, Fallotova tetralogie, defekt septa síní a komor, ileus, fibrilace síní, pneumokonióza, mezoteliom
Rentgen představuje základní vyšetřovací metodu, která je používána převážně pro zobrazení zlomeniny nebo vykloubení pohybového aparátu, dále pro zobrazení hrudníku či břicha, avšak nezřídka se provádí také rentgenový snímek měkkým zářením pro odhalení rakoviny prsu (tzv. mamografie) a díky rentgenu zubů je možné odhalit zubní kaz ještě před jeho plným rozvinutím. Rentgen představuje rychlou a pro pacienta nezatěžující vyšetřovací metodu, která je navíc finančně dostupná. Rentgen neboli skiagrafie navíc posloužil jako základ dalším a modernějším vyšetřovacím metodám, jako je například počítačová tomografie neboli CT.
Rentgenové záření objevil na konci 19. století v Německu Wilhelm Conrad Röntgen, který za objev dostal v roce 1901 Nobelovu cenu. Tento německý fyzik pojmenoval rentgenové paprsky jako paprsky X a daný název se i v současnosti používá v anglosaských zemích. Paprsky lze popsat jako ionizující záření, které může způsobit přeměnu neutrálních částic vzduchu na ionty, nabité částice. Paprsky zároveň dokážou projít i materiálem světlo nepropouštějícím, avšak hmota o vyšší hustotě je pohltit dokáže. V medicíně mají zcela zásadní význam především proto, že umožňují zobrazovat i věci na první pohled skryté, jako jsou právě tělesné orgány.
Na rentgenový snímek je nutné použít, stejně jako pro fotografii, fotografický papír, který působením světla zčerná. Položíme-li na fotografický papír ruku a osvítíme ho světlem, zůstane místo, které bylo přikryto rukou, bílé, zatímco okolí zčerná. I rentgenové záření bude mít na fotografický papír obdobný efekt, avšak s menším účinkem. Na rentgenové snímky proto potřebujeme fotografický papír uzavřený v neprůhledné kazetě, neboť tak dovnitř světlo nepronikne, zatímco rentgenové paprsky ano. Uvnitř je ještě zesilovací fólie, která má za úkol přeměňovat rentgenové paprsky na světelné, a tzv. luminiscencí dosáhneme vyšší intenzity snímku. Zjednodušeně lze říci, že pokud položíme ruku na kazetu (namísto fotografického papíru), nezískáme jen světlý obrys ruky na černém podkladě, ale budeme si moci prohlédnout i její vnitřní strukturu, takže uvidíme kost i měkké tkáně. To je umožněno i díky tomu, že rentgenové paprsky sice snadno projdou svalem, ale přes kost již v menším množství.
Rentgenové záření definujeme jako elektromagnetické vlnění s vysokou energií, jehož vlnová délka dosahuje 10 nanometrů až 1 piktometru. Lze říci, že čím vyšší energie, tím snadnější je průchod hmotou, ačkoliv svoji roli hraje i hustota hmoty. V našem těle prochází rentgenové záření nejsnadněji plícemi, poté svalem, zatímco kostmi již v menší míře. Kovy pak nejsou pro rentgenové záření propustné vůbec. Právě díky rozdílné hustotě tkání lze zobrazit vnitřní strukturu těla. Při rentgenu tak budou plíce zobrazeny tmavou barvou, zatímco kosti světlou. V současné době se fotografický papír používá jen zřídka, v kazetě jej nahradily speciální detektory, které mají na starost převod rentgenových paprsků na elektrické signály. Snímek je digitální a uložen je v počítači.
Jako zdroj záření je využívána rentgenka, což je skleněná trubice, v níž je ve vakuu umístěna katoda (záporně nabitá) a anoda (kladně nabitá), mezi nimiž je napětí 10 až 100 kV. Katoda je obvykle tvořena wolframovým drátem. Po jejím rozžhavení dochází k vylétávání elektronů na anodu, kde jsou elektrody zbrzděny, čímž dochází k uvolnění energie. Ta se z 99 % projeví ve formě tepla, z 1 % pak ve formě rentgenového záření. Rentgenové záření je ale také součástí přírody například v podobě kosmického záření, které se k nám dostane z vesmíru.
Pokud bychom přijímali rentgenové záření ve vyšší míře, hrozí nám riziko poškození buněk těla. Při této vyšetřovací metodě však vstřebává naše tělo jen velmi malé množství záření, které jde připodobnit k záření z přírodních zdrojů, jež by se v našem těle vstřebávalo po několik dní. Proto nepředstavuje rentgenové vyšetření pro pacienta žádné riziko. Vyvarovat by se ho měly akorát těhotné ženy zvláště v prvních čtyřech měsících těhotenství, neboť právě dělící se buňky jsou na rentgenové záření obzvláště citlivé. Je-li to možné, odložíme tedy u těhotné ženy rentgenové vyšetření.
Na toto vyšetření není nutné se nějak speciálně připravovat.
Samotný proces rentgenového vyšetření se odvíjí podle vyšetřované oblasti. Obecně ale platí, že je nutné odložit oblečení v dané oblasti, neboť snímek by mohly narušit obzvláště například knoflíčky, zipy apod. Proto vždy dbejte pokynů zdravotnického personálu. Následně je nutné zaujmout určitou polohu, v případě rentgenu končetin pak položit onu končetinu na desku. Vyšetřovaná osoba v dané poloze chvíli vydrží, než je udělán rentgenový snímek. Obvyklé bývají alespoň dva snímky vyšetřované oblasti, často z různých úhlů.
Rentgenem lze vyšetřit například:
Pohybový aparát
Rentgen je velmi užitečný v případě úrazů, neboť pomáhá odhalit zlomeniny či vykloubení končetin. Na základě rentgenového snímku pak může lékař danou končetinu zasádrovat, ale toto vyšetření je důležité také kvůli případnému posunutí úlomků kostí. Slouží rovněž k prognóze, zda mohou kosti dobře srůst i bez dalšího léčebného zásahu.
Pomocí rentgenu lze odhalit také nádorová onemocnění, infekci kostí či chronické kostní onemocnění, posoudit lze i stupeň artrózy.
Hrudník
Rentgenový snímání hrudníku je základní vyšetřovací metodou při srdečním či plicním onemocnění. Jako součást předoperačního vyšetření se pak provádí u pacientů nad 60 let.
Při rentgenovém vyšetření hrudníku pacient stojí, zhluboka se nadechne a na krátkou chvíli dech zadrží.
Břicho
Rentgen břicha není tak obvyklý, jako je tomu v případě hrudníku či končetin, avšak může pomoci odhalit ileus, což je akutní neprůchodnost střev. Používá se i pro lokalizaci cizích těles v organismu.
Rentgenový snímek je vyhotoven za krátkou chvíli, avšak musí jej vždy posoudit zkušený doktor. V případě úrazů vás lékař informuje o výsledku ihned.
Emailu
Zaregistrovat se
