Nemoci, při nichž je magnetická rezonance prováděna: peritonitida, Huntingtonova choroba, mezoteliom, Fallotova tetralogiem
Magnetická rezonance patří mezi moderní vyšetřovací metody k zobrazení struktury vnitřních orgánů, jako je mozek, mícha a další měkké tkáně. Toto vyšetření používá magnetickou vlastnost vodíkových jader atomu a na rozdíl od CT neboli výpočetní tomografie při ní není pacient vystaven rentgenovému záření. Magnetické pole pak nemá žádný negativní vliv na lidské zdraví. Nevhodná je magnetická rezonance akorát pro pacienty s kardiostimulátorem či jinou cizí látkou v organismu. Vzhledem k tomu, že finanční náklady na magnetickou rezonanci jsou vyšší, nenalezneme toto zařízení v každé nemocnici.
Princip nukleární magnetické rezonance tkví v tom, že ta atomová jádra, která mají lichý počet protonů, mají magnetické vlastnosti. Tuto vlastnost má také vodík s jedním protonem v jádru, jenž je navíc v lidském těle zastoupen nejvíce. Proton v jádře bez přestání rotuje, čímž se vytváří tzv. spin, který je souběžný s osou otáčení protonu. Vodíkové atomy se však v našem těle pohybují rozdílnými směry, spiny se vzájemně vyruší a výsledkem je nulová magnetická síla.
Kromě rotace je jádro vodíku spojeno ještě s tzv. precesí, při níž se spin pohybuje po plášti pomyslného kužele, což nám může připomínat pohyb káči. Při vyšetření leží pacient v tunelu se silným magnetickým polem, takže spin je pak rovnoběžný se siločarami tohoto pole, a to buď paralelně, nebo antiparalelně (tyto atomy pak mají větší energii). Atomy stále vykonávají precesi o stejné frekvenci, která je dána jak silou magnetického pole, tak druhem atomu, jde o tzv. Larmorovu frekvenci.
Při magnetické rezonanci je do těla pacienta vysláno elektromagnetické vlnění o stejné frekvenci, jakou má pohyb atomů. Tato frekvence odpovídá například rozhlasovým vlnám. Jakmile mají obě vlnění stejnou frekvenci, nastává rezonance, a tím pádem, jednoduše řečeno, stoupá počet antiparalelně postavených atomů oproti těm paralelně postaveným. Navíc dochází k synchronizování precesního pohybu, díky čemuž se spin vychýlí na stejnou stranu a vzniká příčná magnetizace. Ta je kolmá na magnetické pole a můžeme ji měřit. Jakmile přestane impuls působit, vrátí se atomy do
původního postavení a získaná energie je vyzářena (tzv. fáze relaxace). V této fázi je měřeno, za jak dlouho se atomy navrátily do paralelní polohy i za jak dlouho se následně desynchronizují, a měřeny jsou i změny v příčné magnetizaci. Tímto způsobem tak lze zobrazit tkáně s vyšším množstvím tuku kontrastně od tkání tvořených převážně vodou.
Nezastupitelnou roli mají v celém procesu i gradientní cívky, které mají za úkol zajistit, že bude velikost magnetického pole při různých řezech v těle odlišná, díky čemuž bude různá i Larmorova frekvence. Všechny tyto údaje pak zpracovává výkonný počítač, který je v graficky přijatelné podobě promítá na monitor.
Součástí přístroje je rovněž zdroj magnetického pole, které je až 30 000krát silnější než pole Země. V současné době se jako zdroj používá supravodivá cívka, jež však vyžaduje nízkou teplotu, a proto je uchovávána v tekutém heliu o teplotě -269 stupňů Celsia. Přístroj rovněž zahrnuje i volumové cívky sloužící k obkroužení pacientova těla a vysílání i příjímání signálů.
Při magnetické rezonanci je důležité, aby byl přístroj co nejblíže těla pacienta. I proto se používá tvar tunelu, jehož průměr je asi 60 cm. Pacient pak ulehne na pohyblivé lůžko, které se do tunelu zasune. V místnosti, ve které je magnetická rezonance prováděna, musí být také izolováno magnetické pole od okolí.
Před samotným vyšetřením probíhá konzultace s lékařem. Odpovídejte na jeho otázky pravdivě, neboť tím můžete předejít vážným komplikacím. Magnetické pole působí na předměty z feromagnetických materiálů, takže hrozí, že se tyto předměty pohnou či zahřejí. I proto je magnetická rezonance nevhodná pro pacienty s kardiostimulátorem, neboť ten může přestat fungovat. Magnetická rezonance může být však nebezpečná nejen pro pacienty s kardiostimulátorem, ale rovněž i kochleárním implantátem, neurostimulátorem, inzulinovou pumpou, umělou srdeční chlopní i pro lidi s cizím předmětem uvnitř těla. V případě svorek, dlah či kloubních náhrad to však nemusí být nic nebezpečného, pokud jsou tyto předměty uvnitř těla alespoň po dobu 6 týdnů. Problém mohou způsobit i různé kovy jako projektily či střepiny, které se mohly do těla dostat následkem úrazu.
Toto vyšetření nedoporučujeme provádět v prvním trimestru těhotenství.
Při magnetické rezonanci se pacient snaží nehýbat. Tunel je poměrně uzavřený prostor, a proto může u některých jedinců vyvolat klaustrofobii. Pokud tímto strachem trpíte, lékař vám předepíše uklidňující léky. Nezapomeňte však, že při nich nemůžete řídit motorové vozidlo, a bylo by vhodné, kdyby vás někdo doprovodil domů.
Před magnetickou rezonancí bývá pacient opětovně tázán na kovové předměty v jeho těle. V některých případech je nutné také podepsat informovaný souhlas s vyšetřením. Vyšetřovaná osoba se svlékne do spodního prádla, odloží šperky a kovové doplňky (například piercing), ženy se odlíčí. Magnetická rezonance trvá od 10 minut do zhruba třičtvrtěhodinky. Pacient si lehne na pohyblivé lůžko, které se následně zasune do tunelu s 60centimetrovým průměrem. S lékaři se vyšetřovaná osoba dorozumívá mikrofonem. Podstupuje-li magnetickou rezonanci dítě, mohou být v místnosti jeho rodiče, avšak i ti si musí odložit veškeré kovové předměty. Během vyšetření se ozývají zvuky připomínající rány kladivem.
Někdy probíhá magnetická rezonance při užití kontrastní látky. Ta však na rozdíl od rentgenových vyšetření neobsahuje sloučeninu jódu a alergická reakce na ni je vyvolána jen zřídka.
Výsledky zhodnotí a interpretuje radiolog, pacientovi je pak sdělí jeho ošetřující lékař.
Emailu
Zaregistrovat se
