Lumbální punkci definujeme jako odběr mozkomíšního moku z páteřního kanálu. Tímto vyšetřením lze potvrdit zánět centrálního nervového systému, míchy a mozkomíšních obalů či odhalit příčinu krvácení po úrazech hlavy a poranění mozku. Mozkomíšní mok je odebrán v bederní krajině, kam již mícha nedosahuje, a proto nehrozí její poranění v souvislosti s lumbální punkcí. Po lumbální punkci je nutný naprostý klid na lůžku alespoň po dobu 24 hodin. Jedině tak lze předejít případným postpunkčním bolestem hlavy.
Mozkomíšní mok je bezbarvá tekutina, která má za úkol udržovat tkáň mozku pod tlakem. Pomáhá tlumit nárazy a zásobuje mozkovou tkáň potřebnými živinami, stejně jako odvádí odpadní látky. Díky průtoku v lebeční dutině a páteři slouží k vyrovnávání změny nitrolebního objemu krve. Mozkomíšní tlak je izotonický, což znamená, že má stejné napětí, ale obsahuje v sobě menší množství proteinů než krev a nemá skoro žádné červené krvinky. Při normálním stavu neobsahuje bakterie.
Každý člověk má v sobě přibližně 150 ml mozkomíšního tlaku, ale v závislosti na prodělávaných nemocích se může měnit jeho složení. Právě díky lumbální punkci tak lze zjistit, jaké procesy se v centrálním nervovém systému právě odehrávají.
Poprvé byla lumbální punkce úspěšně provedena již na konci 19. století, ale hodně se začala rozvíjet až v 50. letech století dvacátého. V té době byla lumbální punkce na denním pořádku při sebemenším podezření na jakoukoli chorobu neurologické povahy. I dnes se provádí zcela běžně, neboť patří mezi přední diagnostické metody například při krvácení do páteřního kanálku či zánětu mozkových blan, a její role je tak nezastupitelná.
Lumbální punkci doporučuje většinou chirurg, neurolog či internista na základě pacientových příznaků, anamnézy a již absolvovaných vyšetření. Prostřednictvím tzv. lumbálky lze odhalit zánět či degenerativní onemocnění mozku, míchy, nervových kořenů a mozkomíšních obalů. Vyšetření pomáhá také určit přítomnost nádorových buněk v mozkomíšním moku a používá se i při podezření na krvácení do páteřního kanálu.
Kromě diagnostiky je lumbální punkce využívána také jako léčebná metoda, neboť jejím prostřednictvím lze snížit tlak v mozkových obalech, což se provádí buď odběrem tekutiny, nebo aplikací léků přímo v místě, tedy mozkomíšním moku. Tímto vyšetřením zároveň lékaři kontrolují, jak nemoc postupuje či jak aplikovaná léčba zabírá.
Před tímto vyšetřením není potřeba dodržovat žádný speciální režim. Samotná lumbálka trvá jen pár minut, ale následujících 24 hodin je nutný naprostý klid na lůžku, čímž lze předejít postpunkčním komplikacím. Proto jsou pacienti po lumbální punkci hospitalizováni, ale ve většině případů vyšetření probíhá u pacientů již dříve hospitalizovaných.
Lumbální punkce může probíhat na ambulanci, ale je-li to nutné, vystačí si lékaři i s nemocničním lůžkem pacienta. Na vyšetření není potřeba žádné speciální vybavení, ale je nutné, aby byly všechny pomůcky sterilní. Na vyšetření lékaři potřebují speciální punkční jehlu, která je dutá, avšak při zavádění do těla pacienta v sobě má tzv. kovový mandrén, což je tenké vlákno. Je-li jehla zavedena tam, kam má, mandrén lékaři vyjmou, čímž vznikne prostor pro odebranou tekutinu či pro podávání léků.
Pacient sedí či leží zády k doktorovi a vyhrbí záda do kočičího hřbetu, čímž se od sebe obratle oddálí. To je nutné proto, aby se mohla jehla jednodušeji dostat do míšního kanálu.
Odběr probíhá v bederní krajině, konkrétně ve střední čáře mezi trnovým výběžkem buď 3. a 4. bederního obratle, nebo 4. a 5. obratle. Nejprve je určeno místo vpichu, následně je vydezinfikováno a umrtveno. Samotný vpich většinou nebolí, může však být lehce nepříjemný a pacienti pociťují většinou tlak. Po správném zavedení jehly je vyjmut mandrén a změřen tlak mozkomíšního moku v míšním kanále. Následně lékaři odeberou mok do zkumavky, většinou sám odtéká. Již v této fázi mohou doktoři hodnotit vizuální stránku moku, především jeho barvu a příměsi. Po odběru je pomocí manometru opět změřen tlak a jehla je vyndána. Místo je pak zakryto a pacient zaujme vodorovnou polohu na lůžku. Vzorek mozkomíšního moku je následně odeslán do laboratoře, kde je podroben biochemickému, mikrobiologickému a imunologickému rozboru.
Následujících 24 hodin musí pacient dodržovat naprostý klid na lůžku ve vodorovné poloze a nezapomíná přijímat dostatek tekutin. Celý den musí ležet, zvedat by neměl ani hlavu, neboť jedině tak předejít postpunkčním bolestem hlavy, které bývají velmi silné.
Již během samotného odběru hodnotí lékař vizuální stránku mozkomíšního moku, především jeho barvu, hustotu i příměsi. Mok obsahuje menší množství bílých krvinek, bílkovin i cukru a je sterilní, tedy neobsahuje žádné bakterie. Je-li mok zakalen, signalizuje to infekci, zatímco růžovohnědá či tmavě hnědá barva znamená přítomnost krve v moku. Celkové výsledky bývají k dispozici během jednoho či dvou dnů, o něco déle trvají kultivační testy, na jejichž výsledek je nutné si týden až dva počkat.
Emailu
Zaregistrovat se
