Transplantace

Jedná se o přenos živých tkání nebo buněk z těla dárce do těla příjemce s cílem udržet funkčnost transplantované tkáně v těle příjemce.

Transplantace orgánů jsou jedním z nejvýznamnějších úspěchů medicíny 20. století. Chirurgové, specialisté oboru vnitřního lékařství zabývající se chorobami transplantovaných orgánů, (např. nefrologové léčící choroby ledvin) a imunologové, kteří při transplantacích orgánů pracují v jednom týmu, dokáží navrátit většinu transplantovaných pacientů do normálního života. Prodloužila se doba přežívání nemocných. Rostoucí význam transplantací se přičítá novým, cíleně působícím lékům potlačujícím imunitní odpověď (tzv. imunosupresivům), zlepšenému zjišťování slučivosti (kompatibility) tkáně dárce a příjemce a tudíž lepšímu výběru pacientů, lepší chirurgické technice, zlepšené prevenci rejekce, tj.odmítnutí orgánu příjemcem.

Transplantací jsou léčeni především nemocní s konečnými stadii selhání orgánů. Jedná se zejména o ledviny, srdce, játra, slinivku břišní a plíce. Provádí se také transplantace kostní dřeně u nemocných s krevními chorobami.

Přesto, že technické možnosti dnes dovolují transplantovat téměř každou tkáň, u řady orgánů má transplantace stále svoje omezení. Největší překážku představuje tzv. rejekční reakce (odhojení), která, pokud nastane, obvykle zničí každý orgán záhy po transplantaci. Výjimku představuje přenos štěpů oční rohovky a kloubní chrupavky, a dále případy transplantace mezi jednovaječnými dvojčaty.

Kapitoly

Rozdělení transplantací

Transplantace se dělí podle místa, kam je štěp přenesen, a podle genetického vztahu mezi dárcem a příjemcem.

Ortotopní tkáňový nebo orgánový štěp znamená přenos štěpu příjemci do normálního anatomického místa (např. transplantace srdce do hrudní dutiny). Přenos štěpu do anatomicky abnormálního umístění se nazývá heterotopní transplantace (např. transplantace ledviny, normálně uložené v bederní krajině, do kyčelní jámy příjemce). Názvem autotransplantace označujeme přenos štěpu vlastní tkáně nemocného přenesený z jednoho místa na druhé (např. štěp kosti ke stabilizaci zlomeniny). Tzv. izotransplantace znamená přenos štěpu z jednoho jednovaječného dvojčete do druhého, tj. mezi dvěma geneticky shodnými jedinci. Alotransplantace je přenos štěpu mezi geneticky nepodobnými jedinci téhož druhu; je nejčastěji užívaným druhem transplantace v humánní medicíně. Xenotransplantace je přenos transplantátu mezi člověkem a zvířetem. U člověka se provádějí xenotransplantace prasečích srdečních chlopní při léčbě srdečních chlopenních vad, v širším měřítku však transplantace orgánů mezi odlišnými druhy není úspěšná.

Až na malé výjimky se dnes v klinické praxi přenášejí transplantáty od žijících příbuzných nebo od zemřelých dárců. Živí dárci se mohou uplatnit při transplantaci ledviny a kostní dřeně. Získávají se zkušenosti s transplantací jater a slinivky břišní od žijících příbuzných. Nicméně i v případě transplantace ledvin potřeba orgánů daleko převyšuje počet ledvin, které lze získat od příbuzných.

Po přijetí koncepce mozkové smrti se zvýšilo používání orgánů od zemřelých dárců. Je již běžnou praxí, že se od jednoho zemřelého dárce odebírá několik orgánů, a sice v rámci jediného operačního výkonu. Nicméně počet nemocných se selhávajícími orgány, čekajících na transplantaci stále roste.


Imunologické zásady

Příjemce může odmítnout štěp prostřednictvím imunitní reakce namířené proti cizorodým látkám (antigenům), nacházejícím se na povrchu buněk transplantovaného orgánu. Jde o projev obranyschopnosti (imunity) organizmu příjemce. Imunita je zprostředkována buď specializovanými buňkami nebo protilátkami. Antigeny dárcovské tkáně, resp. orgánu důležité pro úspěch transplantace se nazývají transplantační (histokompatibilní, tj. slučivé vůči tkáni) antigeny. Hlavní transplantační antigeny u člověka dnes představují antigeny krevních skupin (tzv. ABO) a tzv. HLA antigeny. Transplantační antigeny lze rozpoznávat podle jejich účinků specializovaným laboratorním vyšetřením, a tudíž je možné typizovat tkáň dárce a příjemce transplantovaného orgánu a umožnit tak výběr nejvhodnějšího příjemce pro konkrétní dárcovský orgán.

Rejekční reakce

Rejekční reakce je vyvolána imunitními mechanizmy (reakcí organizmu příjemce na cizorodé látky transplantovaného orgánu). Se zlepšujícím se poznáním těchto imunitních mechanizmů a se zdokonalenými metodami prevence rejekce se daří zachránit pomocí orgánových transplantací životy mnoha nemocných postižených chorobou jinak smrtelnou.

Hlavním mechanizmem náhlé (akutní) rejekce je imunitní reakce proti transplantačním antigenům (viz výše), zprostředkovaná specializovanými bílými krvinkami zvanými lymfocyty. Při této reakci dochází k zničení transplantovaného orgánu za několik dní až měsíců po transplantaci; při mikroskopickém vyšetření je charakteristické nahromadění abnormálních buněk v tkáni transplantovaného orgánu vyvolávající těžký zánět. Akutní rejekci lze mnohdy zvrátit úpravou léčby (zvýšením dávek imunosupresiv). Po úspěšném odvrácení akutní rejekční příhody transplantovaný orgán obvykle dlouhodobě přežívá.

Pozdní (chronická) rejekce je způsobena imunitní reakcí zprostředkovanou protilátkami. Často zákeřně postupuje navzdory energické imunosupresivní léčbě. Mikroskopický obraz se liší od akutní rejekce; primárně je postižena výstelka tepen, tepny v transplantovaném orgánu jsou ucpány přebujelou cévní výstelkou, a následkem toho se poruší prokrvení orgánu a jeho původně dobře fungující tkáň se přemění ve vazivovou jizvu.

Pokud pacient získal vnímavost vůči HLA antigenům transplantovaného orgánu již v předcházející době (např. těhotenstvím, krevním převodem, předcházející transplantací), dojde téměř vždy k okamžité (hyperakutní) rejekci, která se projeví destrukcí štěpu za několik hodin nebo i jen minut po napojení krevního oběhu v transplantovaném orgánu. Tato reakce je zprostředkována ucpáním drobných cév krevními sraženinami (trombotizací) s následnou odúmrtí transplantovaného orgánu. Nelze ji zvrátit žádnou známou imunosupresivní léčbou.

V důsledku určování histokompatibilních antigenů HLA se zřetelně zlepšilo funkční přežívání štěpů získaných od nepříbuzných dárců, zejména posuzujeme-li jejich dlouhodobé přežívání. Platí to zejména pro transplantaci ledvin. Význam vyšetření HLA při transplantacích srdce, jater, slinivky a plic nebyl dosud zhodnocen, a tkáňová typizace se v těchto případech obvykle neprovádí.

Imunosuprese

Imunosupresivní léky se používají ke zvládnutí rejekčních reakcí (odhojení) způsobených antigenními rozdíly mezi dárcem a příjemcem, které zbývají po tkáňové typizaci a vyšetření krevní skupiny. Jsou hlavní příčinou současných úspěchů při transplantacích. Tyto léky však potlačují všechny imunitní reakce a způsobují, že hlavní příčinou smrtelných komplikací po transplantacích jsou dnes těžké infekce.

Imunosupresivní léčbu lze jen zřídka zcela ukončit. Energická léčby vysokými dávkami imunosupresiv je však obvykle zapotřebí jen v průběhu rejekční krize. V následujícím období se často zdá, že se příjemce přizpůsobil a štěp lze udržet poměrně malými dávkami těchto léků, které jsou provázeny poměrně menším počtem nežádoucích účinků.

Mezi nejčastěji užívaná imunosupresiva patří prednizon, methylprednisolon, azathioprin, cyklofosfamid, cyklosporin a antisérum proti lidským bílým krvinkám (tzv. antilymfocytový globulin - AGL).

Související

Transplantace
Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Dob@Imports Microsoft.IdentityModel.Claims
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události