Pneumokokové infekce

Jedná se o infekční onemocnění vyvolaná bakteriemi ze skupiny pneumokoků. Pneumokok ( tj. Streptococcus pneumoniae, dříve se používalo označení Diplococcus pneumoniae ) je gram – pozitivní opouzdřený diplokok, který má přilehlé části zaoblené a opačné konce zašpičatělé, čímž získává lancetovitý tvar. Označení gram – pozitivní bakterie je odvozeno od barvení podle Grama  ( Gramovo barvení je naprosto nejzákladnější metodou barvení v bakteriologii, tuto techniku vyvinul roku 1884 dánský vědec Hans Christian Gram; jedná se o jednoduchou metodu barvení o několika krocích, která ve svém výsledku rozlišuje bakterie na dvě velké skupiny, a sice na bakterie Gram pozitivní (G+) a Gram negativní (G-), přitom se tyto dvě skupiny bakterií odlišují v uspořádání buněčné stěny ). Mezi infekční onemocnění způsobovaná pneumokoky patří pneumonie ( tj. zánět plicní tkáně ), akutní hnisavý pleurální výpotek ( tedy přítomnost hnisavé tekutiny v pohrudniční dutině ), akutní zánět středního ucha, akutní zánět vedlejších nosních dutin, akutní bakteriální meningitida ( tedy akutní zánět mozkových blan, tj. obalů mozku ), pneumokoková sepse ( jako sepse se označuje systémová odpověď organismu na přítomnost infekce ), pneumokoková endokarditida   (  tak se označuje zánět vnitřního povrchu srdce neboli endokardu, který je způsobený mikroorganismy a postihuje zejména srdeční chlopně ), pneumokoková peritonitida ( tj. pneumokoky vyvolávaný zánět pobřišnice ) a pneumokoková artritida ( tedy zánět kloubů vyvolaný pneumokoky ).

Kapitoly

Příčiny / rizikové faktory

Pneumokoky běžně osídlují dýchací ústrojí lidí, a sice obzvláště v zimním období a také brzy na jaře. V těchto obdobích je možné izolovat pneumokoky až téměř od poloviny veškeré populace. Infekční nákaza se rozšiřuje kapénkovou cestou, ale skutečné epidemie pneumokokových pneumonií ( tedy  větší nahromadění výskytů onemocnění zápaly plic vyvolaných pneumokoky v časových a místních souvislostech ) nebo i jiných pneumokokových infekcí jsou naštěstí jenom vzácné. Proto izolování nemocných trpících pneumokokovými infekcemi od ostatních zdravých lidí není obecně nařízeno. K závažnějším pneumokokovým infekčním onemocněním jsou nejnáchylnější jedinci postižení některým nádorovým onemocněním krve ( jako napříkled lymfomem, Hodgkinovou chorobou nebo myelomem ), dále pacienti po splenektomii ( tedy po chirurgickém odstranění sleziny ), nebo také jedinci trpící jinými závažnými chorobami nebo imunodeficitem ( tedy s porušenou vlastní obranyschopností organizmu ) či nemocní s onemocněním srpkovitou anémií ( tj. se speciálním typem chudokrevnosti ). Poškození epitelu dýchacích cest ( tedy výstelky pokrývající vnitřní povrch dýchacích cest ) při onemocnění chronickou bronchitidou ( tj. u pacienta s dlouhodobě probíhajícím zánětem průdušek ) nebo dokonce i při běžném virovém onemocnění ( a to obzvláště při chřipce ), zvyšuje nebezpečí invaze ( tedy proniknutí ) pneumokoků do plicního parenchymu a umožňuje vznik zánětu plicní tkáně ( tj. pneumonie ). Zajímavostí je, že pneumonie vyvolávané pneumokoky jsou zejména časté u horníků v diamantových a zlatých dolech v Jižní Africe a na Nové Guineji.

Chorobopis

Manifestní klinické projevy infekčních onemocnění vyvolaných pneumokoky se liší podle jednotlivých typů chorob. Nejčastější závažnou pneumokokovou infekční chorobou je pneumonie – tj. zánět plic. Obvykle se jedná o lobární zánět ( tedy zánět postihuje jeden plicní lalok, pozn. pravá plíce je normálně tvořena třemi laloky a levá dvěmi ), ale může probíhat i jako bronchopneumonie ( což představuje akutní zánět v oblasti respiračních bronchů – tedy dýchacích struktur průdušek, alveolárních struktur – - tedy plicních sklípků  a plicního intersticia – tedy plicní tkáně vmezeřené mezi plicními sklípky ), eventuálně také jako tracheobronchitida ( tedy zánět průdušnice a průdušek ) bez zřetelného postižení plicního parenchymu ( podrobně viz kapitola pneumokoková pneumonie ).

Pneumokoky jsou nejčastějšími vyvolavateli empyému( tj. akutního hnisavého pleurálního výpotku – tj. nahromadění zánětlivé tekutiny v dutině hrudní ). Akutní hnisavý pleurální výpotek se vyskytuje jako izolované postižení pacienta asi v 15 procentech případů, ale pouze méně než 3 procenta pneumonií vyvolaných pneumokoky je komplikováno vznikem empyému ( na rozdíl od sterilních pleurálních výpotků – tj. nahromadění tekutiny bez hnisu a přítomnosti bakterií, které jsou mnohem častější ). Výpotek se může v některých případech zcela spontánně vstřebat v průběhu úspěšné léčby pneumonie, ale může ovšem také progredovat do fibrinopurulentního výpotku ( tedy nahromadění tekutiny s přítomností hnisu a tvorbou vazivových srůstů ), někdy i opouzdřeného výpotku. V takových případech potom léčení pacienta vyžaduje provedení chirurgické drenáže pleurálního výpotku ( podrobně viz kapitoly pneumokoková pneumonie  a pleurální výpotky ). Akutní zánět středního ucha bývá u kojenců a dětí po novorozeneckém období asi v polovině případů vyvolán pneumokoky. Ve většině populací dochází až u třetiny všech dětí k prvnímu vzplanutí zánětu středouší v průběhu prvních dvou let života. Opakování tohoto zánětu středouší jsou běžné. Mastoiditidy ( tj. záněty bradavkového výčnělku, tj. sklípků spánkové kosti ), meningitidy ( tj. záněty mozkových blan, tedy obalů mozku ) a trombózy kavernózních sinů ( tedy zánětem vyvolané ucpání žilního splavu uloženého uvnitř lebky v oblasti za očnicí ), které komplikovaly v éře před objevem antibiotik často pneumokokové záněty středního ucha, jsou v dnešní době naštěstí málo časté. Pneumokoky mohou také vyvolat zvané akutní sinusitida ( tj. akutní zánět vedlejších nosních dutin ).

Postižení etmoidálních dutin ( jedná se o tzv. čichové dutiny, které jsou umístěny po obou stranách horní, kostnaté části nosu ) a sfenoidálních dutin ( jedná se o vedlejší dutinu nosní, která je umístěna v kosti klínové ) může vést k přestupu infekce na mozkomíšní obaly a tím k vyvolání onemocnění pacienta bakteriální meningitidou ( tj. zánětem mozkových blan ). V některých případech se ovšem může vyvinout také chronická sinusitida ( tedy dlouhodobý zánět vedlejších nosních dutin ), při níž se kromě pneumokoků uplatňuje i smíšená bakteriální flóra ( tedy i jiné druhy bakterií ). S výjimkou bakterie Haemophilus influenzae ( která vyvolává onemocnění bakteriální meningitidou u dětských pacientů ) a bakterie Neisseria meningitidis ( která způsobuje epidemickou meningokokovou meningitidu ),  je pneumokok jedním z nejčastějších vyvolavatelů akutní hnisavé meningitidy u lidí ve všech věkových skupinách. Pneumokoková meningitida  bývá sekundární ( tedy vzniká jako druhotná komplikace ): ( 1 ) z bakteriémie ( tak se označuje přítomnost bakterií v krvi jedince, která bývá normálně sterilním prostředím ), vycházející z jiného ložiska ( obzvláště z pneumonie, tj. ze zánětu plic ); ( 2 ) z infekce středouší, mastoidálních sklípků ( tedy sklípků v tzv. processus mastoideus spánkové kosti ), vedlejších nosních dutin ( zejména etmoidálních a sfenoidálních ) nebo ( 3 ) ze zlomeniny spodiny lebeční nebo ze zlomeniny lebky v oblasti dutin nebo lamina cribriformis ( tak se latinsky označuje úsek skléry očního bulbu, ve kterém vystupují vlákna zrakového nervu, jedná se o část velmi tuhé neprůhledné bělimy, která je v místě výstupu nervů z oční koule síťovitě proděravělá ).

O klinických aspektech akutní bakteriální meningitidy je pojednáno v kapitole bakteriální meningitida. Dalším onemocněním vyvolávaným pneumokoky je pneumokoková sepse ( sepsis, ze slova sepo = hnít, je celková reakce organismu na infekci, jedná se tedy o systémovou odpověď organismu na přítomnost infekce, sepse znamená otravu, infekci krve, tedy proniknutí infekční mikroorganizmů nebo jejich toxinů do krve a z ní do celého těla pacienta ). K bakteriémii ( tedy k proniknutí bakterií do krevního oběhu nemocného ) může dojít v časné fázi pneumokokového zápalu plic ( tj. pneumonie ) nebo pneumokokového zánětu mozkových blan ( tj. meningitidy ) a bývá hlavním ukazatelem pneumokokové endokarditidy ( což je zánět vnitřního povrchu srdce neboli endokardu, který je způsobený mikroorganismy a postihuje zejména srdeční chlopně ). Pneumokoková sepse může ale být v některých případech i primární ( tedy bez přítomnosti jakéhokoliv jiného infekčního ložiska v těle pacienta ) u predisponovaných jedinců ( tj. u speciálně zvýšeně náchylných jedinců ) nebo i u jinak zcela zdravých lidí v průběhu běžných virových infekčních onemocnění horních dýchacích cest ( například rýmy ).  V takových případech potom bývají při případné pitvě těle zemřelého takovéhoto pacienta izolovány pneumokoky především z vedlejších nosních dutin, vnitřního ucha nebo mastoidálních sklípků. Pneumokoková endokarditida může komplikovat bakteriémii, pneumonii nebo meningitidu. V ojedinělých případech však občas postihne i jedince, kteří nemají v těle primární zánětlivé ložisko ( které je jinak obvykle zodpovědné za rozvoj sepse ) a kteří mohou, ale nemusejí mít chlopenní srdeční vadu. Naštěstí jenom zřídka můžeme pozorovat i smrtelný průběh, aniž bychom zaznamenali rozvoj šelestů, petechie ( což jsou drobné krevní výronky do kůže velikosti vpichu špendlíku, často se projevují jako mnohočetné tečkování na kůži tzv. purpura )  nebo embolizační projevy ( tedy náhlý uzávěr některé krevní cévy vmetkem ). Pneumokoková endokarditida může vést k destrukci srdeční chlopně, což  bývá provázeno její následnou náhlou rupturou ( tj. prasknutím ) nebo perforací ( tedy proděravěním ), které vedou k rychle se zhoršujícímu srdečnímu selhání. Tehdy zpravidla může být rychlé odstranění poškozené srdeční chlopně a její náhrada život zachraňujícím léčebným výkonem.

Průkaz případných chlopenních poškození a vegetací ( jako vegetace se označují hmoty vyskytující se uvnitř srdce, které jsou tvořené bakteriemi, krevními destičkami, bílými krvinkami a fibrinem., tyto vegetace se mohou odrolovat a dostávat se s proudem krve do celého těla  ) se provádí echokardiografickýcm vyšetřením ( tedy vyšetřením srdce pomocí ultrazvuku ) nebo vyšetřením srdce s využitím radionuklidových metod ( tj. s použitím radioizotopů ). Pneumokoková peritonitida ( tedy zánět pobřišnice, tj. serózní blány vystýlající dutinu břišní, vyvolaný pneumokoky ) se kdysi vyskytovala jako běžná komplikace lipoidní nefrózy ( tak se označují nezánětlivá onemocnění ledvin vyskytující se obvykle u dětí a charakterizované nefrotickým syndromem s velkými ztrátami bílkovin močí ), ale v dnešní době je naštěstí toto onemocnění pozorováno jenom zřídka. Pneumokoková peritonitida postihuje především mladé dívky. Předpokládá se ascendentní infekce ( tj. infekce vzestupná, šířící se směrem vzhůru ) z vaginy ( tj. pochvy ) přes vejcovody. Manifestní klinické příznaky pneumokokové peritonitidy jsou totožné s příznaky peritonitidy, které jsou vyvolávány jinými bakteriálními původci ( podrobně viz příslušná kapitola pneumokoková peritonitida ). Infekce v naprosté většině případů rychle reaguje na léčbu s využitím systémového podávaní antibiotik, a to penicilinu.

A konečně pneumokoky mohou vyvolat také onemocnění nazvané pneumokoková artritida ( tedy zánět kloubů vyvolaný pneumokoky ). Je ovšem třeba poznamenat, že pneumokoky nebývají příliš častou příčinou akutních hnisavých zánětů kloubů v těle. Jejich průkaz je možno provést mikroskopicky i kultivačně z odebraného vzorku hnisavé synoviální tekutiny z postiženého pacientova kloubu. Tento vzorek tekutiny z příslušného kloubu lze získat punkcí ( tedy odběrem z vpichu do kloubu injekční jehlou ). Hnisavý zánět kloubu ( tj. artritida ) bývá nejčastěji již komplikací pneumokokcémie vycházející z jiného ložiska ( tedy komplikace z proniknutí pneumokoků z určitého hnisavého ložiska v těle – jiného než z kloubu - do celého krevního oběhu pacienta  ), obzvláště  meningitidy nebo endokarditidy. Klinický obraz i léčba pneumokokové artritidy jsou totožné s ostatními septickými hnisavými záněty kloubů, vyvolanými jinými gram – pozitivními koky ( společnou charakteristikou baktérií této skupiny, tzv. koků, jsou především morfologie buněk  - odtud označení koky - a fyziologické vlastnosti - mezofilie a organofilie ). Podrobně viz kapitola infekční artritida.

Rozpoznání / vyšetření

Pneumokok v některých případech může vytvářet krátké řetězce; ve starých buněčných kulturách nebo v materiálu z hnisavého exsudátu bývají pozorovány růžové kolonie. Téměř vždy přítomné pouzdro bakterie se barví metylénovou modří a skládá se z komplexu polysacharidů, který umožňuje sérologické zařazení bakterií a přispívá k jejich invazivitě ( tedy schopnosti mikroorganismů pronikat do tkání ) a patogenicitě  ( tj. schopnosti mikroroganizmů. způsobit poškození, případně onemocnění hostitele ). Některé z 85 či více sérotypů  pneumokoků ( sérotyp je skupina mikroorganismů, tedy bakterií nebo virů, jednoho druhu, která má společné antigenní vlastnosti ) mají zkříženou reaktivitu. Nejlepší metodou, sloužící k typovému zařazení pneumokoků, je tzv. Neufeldova reakce. Jedná se o nápadné bobtnání bakteriálního pouzdra pneumokoka v  přítomnosti typově specifických protilátek z králičího séra. Méně zřetelné je toto bobtnání vyjádřeno u jiných typů pneumokoka a není patrné u jiných bakterií.

Touto metodou lze zařadit bakterii do species ( tj. druhu ) i do serotypu. Pro klinickou diagnostiku je k dispozici polyvalentní antisérum proti některým séroskupinám ( je vyráběno komerčně ), eventuálně sérum proti všem sérotypům lze získat v Institutu sér v Kodani v Dánsku. Typizace pneumokoků může být také provedena specifickou aglutinací ( tj.  sérologickou metodou tzv. shlukování ) nebo imunoelektroforézou  proti specifickým antisérům ( metoda imunoelektroforézy je diagnostická laboratorní metoda, jedná se o kvalitativní techniku spojující dvě metody: gelovou elektroforézu s následnou elektroimunodifuzí ). Rozpoznání a průkaz přítomnosti specifických protilátek proti pneumokokům v séru nemocného nebo i v jiné tělesné tekutině je možná pomocí laboratorní diagnostické metody tzv. vstřícné imunoelektroforézy s použitím typově specifických polysacharidů. Zastoupení jednotlivých sérotypů kolísá v závislosti na jednotlivých nosologických jednotkách ( tedy podle jednotlivých typů onemocnění, které diplokoky vyvolávají ) a jsou různé u nosičů ( tedy u jednotlivců, kteří pneumokoky pouze přenášejí, ale netrpí žádným jimi vyvolaným onemocněním ) také jsou odlišné v různých ročních obdobích a v různých geografických lokalitách.

Na nejtěžších infekcích u dospělých pacientů  se běžně podílí následující sérotypy pneumokoků: sérotyp 1, 3, 4, 7, 8 a 12, u dětských pacientů a u kojenců se zase převážně na nejtěžších pneumokokových infekcích podílí sérotypy 6, 14, 19 a 23. Kapsulární polysacharid má u lidí antigenní účinek a vyvolává produkci typově specifických protilátek s ochranným charakterem. K dispozici je polyvalentní vakcína, která má antigeny z 23 sérotypů pneumokoků a svým ochranným účinkem pokrývá více než 80 procent všech pneumokokových infekcí ( viz: odstavec profylaxe dále v textu ). Překonání pneumokokové infekce s sebou v naprosté většině případů nese u pacienta vytvoření typově specifických protilátek.

Léčba

Nejdůležitější u pneumokokových infekcí, stejně tak jako i u všech jiných infekčních onemocnění, je předcházení jejich vzniku. Jako prevence je velmi účinné profylaktické očkování proti pneumokokům. K dispozici je komerčně vyráběná pneumokoková polysacharidová očkovací vakcína, která je účinná proti 23 sérotypům pneumokoků, jenž jsou zodpovědné za více než 80 procent závažných pneumokokových infekcí. Po podání tato očkovací vakcína vyvolává u lidí protilátkovou odpověď proti téměř všem těmto sérotypům, a sice nejen u většiny dětí starších 2 let, ale také u dospělých. Snižuje tak pravděpodobnost výskytu pneumokokových pneumonií i ostatních septických pneumokokových infekcí asi o 80 procent a úmrtnost na tyto infekce o 40 procent. Její účinnost, tj. imunogenicita – tedy schopnost stimulovat tvorbu protilátek – a ochranný účinek u kojenců a malých dětí nejsou přesně známy. V doporučené dávce 0,5 mililitrů nemá vakcína prakticky žádné nežádoucí vedlejší účinky. Ochranný titr protilátek ( tj. jejich dostatečné množství v organizmu ) může přetrvávat i několik let po aplikaci této vakcíny, ale u vysoce rizikových skupin lidí, jako například u dětí trpících srpkovitou anémií ( to je zvláštní formou chudokrevnosti ), se doporučuje aplikovat opakovaně očkovací vakcínu proti pneumokokům vždy po 3 letech.

Očkování se doporučuje všem nemocným s chronickou srdeční slabostí, chronickou bronchitidou ( tj. zánětem průdušek ), bronchiektáziemi ( což jsou trvalá, tj. nevratná rozšíření průdušek, obvykle provázená chronickým infekčním zánětem průdušek ), cukrovkou a metabolickými vadami ( tj. s poruchami látkové výměny ) nebo nemocným v ústavech pro dlouhodobě ležící nebo starým lidem v domovech pro přestárlé občany. Předběžná data napovídají, že očkování proti pneumokokům zabraňuje vzniku pneumonie a sepse, i když sice ne u všech, ale u většiny jedinců starších 2 let, kteří trpí srpkovitou anémií nebo jsou po splenektomii ( tj. po chirurgickém odstranění sleziny ). Vakcína nemusí být účinná v prevenci pneumokokové meningitidy komplikující zlomeninu spodiny lebeční nebo zlomeninu lebečních kostí. Nebývá doporučována těhotným ženám, dětem, které ještě nedosáhly 2 let věku, dále také pacientům po splenektomii trpících Hodgkinovým lymfomem ( tj. pacientům s maligním krevním onemocněním po chirurgickém odstranění sleziny ) a rovněž ne komukoliv, kdo je přecitlivělý na některou složku této vakcíny. V prevenci opakovaní onemocnění pneumokokovou pneumonií u nemocných trpících chronickou bronchitidou je účinné celkové preventivní nasazení antibiotik, a sice penicilinu V, který se podává v dávce 250 miligramů 2 až 4 krát denně. V případě, že je ze sputa ( sputum, označován jinak lidově řečeno chrchel, je výměšek dýchacího ústrojí a vykašlaná hmota, charakterizovaná jako zmnožený sekret dýchacích cest ) je při mikrobiologickém vyšetření odebraného vzorku izolována také bakterie Haemophilus influenzae, je vhodnější nasazení antibiotika tetracyklinu nebo ampicilinu ( případně některý z jejich derivátů ). Doporučenou profylaxí u dětí s funkční nebo anatomickou asplenií ( tj. bez funkce sleziny pro její špatnou funkci nebo pro její chybění ) je kontinuální dlouhodobé podávání antibiotika penicilinu V v dávce 125 miligramů dvakrát denně.


Vzhledem k dobré citlivosti většiny bakteriálních kmenů pneumokoků je lékem volby antibiotikum penicilin G ( speciální léčení pacienta trpícího pneumokokovou pneumonií nebo pneumokokem vyvolaným pohrudničním výpotkem – viz příslušné kapitoly ). Pro léčení pacientů trpících pneumokokovou infekcí, kteří jsou hospitalizování v nemocnici, se doporučuje všeobecně celkové nasazení antibiotika penicilinu G nitrožilně, a sice v dávce 6 až 10 miliónů jednotek / na 24 hodin, anebo antibiotika penicilinu V, a sice v dávce 250 až 500 miligramů pro dospělé pacienty podávané ústy v tabletách 4 krát denně po dobu 5 až 7 dní ( pro pacienty dětském věku se doporučuje množství tohoto léku 50 000 jednotek na jeden kilogram váhy těla a 24 hodin rozdělené do několika dávek za den ). Tato léčba bývá v naprosté většině případů úspěšná při léčbě pacientů trpících akutní pneumokokovou otitidou ( tj. zánětem středního ucha ) nebo sinusitidou ( tj. zánětem vedlejších nosních dutin ). Naproti tomu při léčení pneumokokové artritidy ( tj. zánětu kloubů ) se dává přednost parenterálnímu podávání antibiotik ( tedy nitrožilní aplikaci ), tato léčba trvá zpravidla o týden déle. Při léčení pacientů trpících pneumokokovou meningitidou ( tj. zánětem mozkových blan ) a endokarditidou ( tj. zánětem vnitřního povrchu srdce neboli endokardu ) je ovšem nezbytné použití mnohem vyšších dávek antibiotika krystalického penicilinu G. Zpravidla se v těchto případech používá dávka krystalického penicilinu G - 24 miliónů jednotek na 24 hodin ( pro dětské pacienty pak dávka 25 tisíc až 500 tisíc jednotek na jeden kilogram tělesné váhy a 24 hodin ve 4, popřípadě 6 dílčích dávkách podávaných po šesti, popřípadě čtyřech hodinách ), který se podává nitrožilně infúzí každé 2 hodiny nebo kontinuální infúzí ( tj. nepřetržitě ) po celou dobu, kdy má pacient manifestní klinické příznaky onemocnění, a následně ještě dále po dobu 10 až 14 dnů poté, co je nemocný afebrilní ( tj. nemá zvýšenou tělesnou teplotu ), nebo hemokultura ( tedy mikrobiologické vyšetření odebraného vzorku pacientovy krve ), eventuálně mozkomíšní mok ( tedy mikrobiologické vyšetření odebraného vzorku mozkomíšního moku pacienta ) zůstávají sterilní ( tedy bez průkazu přítomnosti bakterií ).

Při léčení pacientů trpících pneumokokovou meningitidou je možno použít rovněž nasazení jiného antibiotika, a sice antibiotika ze skupiny cefalosporinů – konkrétně cefotaximu nebo ceftriaxonu. Na tomto místě je třeba zmínit, že přibližně 3 až 5 procent bakteriálních kmenů pneumokoků má sníženou citlivost na běžně podávané antibiotikum penicilin. Ale zvýšené podávané dávky tohoto antibiotika, a to ať již ústy v tabletách nebo parenterálně – tedy nitrožilně, jsou obvykle v léčbě účinné. V geografických oblastech, kde byly izolovány bakteriální pneumokokové kmeny s vysokou rezistencí na penicilin nebo i jiná antibiotika ( jako jsou například Velká Británie, Jižní Afrika, Nová Guinea, Španělsko, Maďarsko, Francie ), musí být nejprve zjištěna citlivost infekci vyvolávajících pneumokoků in vitro ( tedy v laboratoři ). Vzhledem ke skutečnosti, že tyto rezistentní kmeny jsou stále častěji izolovány i v USA, je třeba v řadě středisek provádět testy citlivosti rutinně, tedy mnohem častěji než dříve. Lékem volby závažných infekcí, vyvolaných penicilin – rezistentními kmeny pneumokoka, je obvykle antibiotikum vankomycin nebo teicoplanin. O speciálním způsobu léčení nemocných trpících pneumokokovou pneumonií nebo endokarditidou, kteří jsou přecitlivělí na antibiotikum penicilin, je pojednáno ve zvláštních kapitolách    ( viz kapitola pneumokoková pneumonie a kapitola infekční endokarditida ). Sledování nemocných s pnemokokovou endokarditidou musí být velmi pečlivě zaměřeno na vývoj srdečních šelestů ( tj. určitého typu srdečních vad ), eventuálně náhlého nebo rychlého progredujícího srdečního selhání, které vyžaduje urgentní operační řešení.

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Dob@Imports Microsoft.IdentityModel.Claims
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události