Perinefritické abscesy

Jako perinefritické abscesy se označují ohraničená nahromadění hnisu ve tkáních v těsném okolí ledvin, která jsou obvykle způsobená bakteriální infekcí. 

Kapitoly

Příčiny / rizikové faktory

K perinefritickým abscesům v řadě případů dochází při ruptuře ( tedy při prasknutí stěny ) ledvinných parenchymových abscesů ( tedy ohraničeného nahromadění hnisu v ledvinové tkáni ) do perinefritického prostoru, tedy do prostoru mezi ledvinu a její fascii – tzv. Gerotovo pouzdro ( ledviny jsou v  lidském těle obaleny tukovým pouzdrem, které je z přední a zadní strany potaženo vazivovou blánou , která se nazývá tzv. Gerotova fascie ). Některé z těchto abscesů jsou vyvolány bakteriemi ze skupiny stafylokoků a vznikají hematogenní cestou ( tedy šíří se v organizmu prostřednictvím krevního oběhu ), a to rozšířením infekce z určitého ložiska v pacientově těle, velmi často z infekčního ložiska v kůži.

Manifestní klinické příznaky postižení nemocného perinefritickým abscesem se objeví zpravidla po jednom až třech týdnech po objevení se prvotního infekčního ložiska v kůži. Běžnější je ovšem vznik perinefritických abscesů z probíhající pyelonefritidy ( jako pyelonefritida se označuje infekční zánětlivé onemocnění ledvin, většinou bakteriálního původu; doslova se v překladu rovná o zánět ledvinové pánvičky a tkáně ledviny ). Pyelonefritida bývá často spojená s výskytem ledvinových kamenů či s provedením operačních urologických výkonů na močových cestách nebo s obstrukcí ( tedy s blokádou ) vývodných močových cest, která vzniká při malignitě ( tedy při výskytu zhoubného nádorového bujení ).

Obvyklými etiologickými agens ( tedy vyvolávajícími mikrobiálními původci ) perinefritických abscesů jsou v naprosté většině případů následující bakterie: aerobní gram – negativní tyčky ( tedy bakterie, které rostou pouze za přístupu vzduchu, nenabarví se při použití nejběžnějšího v mikrobiologii využívaného barvení podle Grama a mají ve světelném mikroskopu tvar viditelný jako tyčky, mohou to být například Escherichia coli a nebo Klebsiella ) nebo stafylokoky, méně často je příčina perinefritických abscesů polymikrobiální ( tedy na jejich vzniku se podílí současně více mikroorganizmů ). Pacienti trpící perinefritickými abscesy jsou v celé řadě případů diabetici ( tedy trpí současně onemocněním cukrovkou ).

Chorobopis

Hlavními manifestními klinickými příznaky, které se obvykle projevují u pacienta trpícího perinefritickým abscesem, jsou horečka, třesavka, jednostranná bolest v třísle nebo v břiše, velmi často také dysurie ( jako dysurie se označuje pálivá a řezavá bolest vycházející z močové trubice nebo jejího okolí při močení ). Většina pacientů má horečku, pohmatovou jednostrannou citlivost břicha nebo třísla a v řadě případů bývá u těchto nemocných také hmatná rezistence ( tedy jakási bulka či hmatná plnost ) v dutině břišní v oblasti, kde jsou uloženy ledviny. Nauzea ( tj. nevolnost ), zvracení a nebo hematurie ( tedy přítomnost krve v moči pacienta ) jsou příznaky, které se vyskytují pouze v některých případech. Je ovšem třeba poznamenat, že u některých nemocných, kteří trpí perinefritickým abscesem, se může nemoc projevit také jenom jako horečka vznikající se zdánlivě neznámé příčiny.

Rozpoznání / vyšetření

Vzhledem k často minimálním nebo jen nevýrazným manifestním klinickým příznakům postižení pacienta onemocněním perinefritickými abscesy nestačí zpravidla ke stanovení správné diagnózy pouze pečlivé vyšetření pacienta lékařem. Ke stanovení diagnózy je nezbytné použít další vyšetřovací metody. Při běžném vyšetření odebraného vzorku krve od pacienta trpícího perinefritickým abscesem je obvykle  přítomna leukocytóza ( tedy zvýšený počet bílých krvinek ), dalším běžným laboratorním nálezem je pyurie ( jako pyurie se označuje přítomnost velkého množství leukocytů až hnisu v moči; jedná se zpravidla o charakteristický příznak těžkého zánětu močových cest u pacienta).

Avšak žádný z těchto příznaků, tedy ani leukocytóza, ani pyurie, nemusejí být v každém konkrétním případě u pacienta přítomné. U naprosté většiny pacientů trpících perinefritickými abscesy je pozitivní nález při mikrobiologickém kultivačním vyšetření moči ( tedy jednoznačný průkaz vyvolávajícího bakteriálního původce ). Asi ve 20 až 40 procentech všech případů  nacházíme nález pozitivní hemokultury ( tedy kultivační průkaz přítomnosti mikroorganizmů v krvi pacienta při mikrobiologickém vyšetření odebraného vzorku krve ). Perinefritické abscesy se zpravidla liší v charakteru manifestních klinických příznaků u pacienta od onemocnění akutní pyelonefritidou ( akutní pyelonefritida je akutní infekční zánětlivé onemocnění ledvin, většinou bakteriálního původu ; doslova se jedná o zánět pánvičky ledvinné a.tkáně ledviny ), a sice konkrétně délkou trvání klinických příznaků nemoci před přijetím pacienta k hospitalizaci do nemocnice a také dobou trvání horečky při následném léčebném podávání antibiotik. Více než 5 dní trvá horečka při postižení jedince perinefritickým abscesem, a naopak méně než 5 dní při postižení nemocného onemocněním akutní pyelonefritidou.


Ke stanovení správné diagnózy postižení pacienta perinefritickým abscesem mohou významně přispět některé zobrazovací vyšetřovací metody. Při rentgenovém vyšetření hrudníku bývají asi u poloviny nemocných trpících perinefritickým abecsem prokázány patologické změny. Může se jednat například o průkaz přítomnosti stejnostranné pneumonie ( tedy průkaz přítomnosti zánětu plicní tkáně na stejné straně těla jako je přítomný perinefritický absces ), dále o nález eventuální bazální atelektázy ( tj. nevzdušnosti dolní části některé plíce ), nebo o nález tzv. pleurálního výpotku ( tj. přítomnosti volné tekutiny v  dutině  hrudní ), či o zvýšené postavení levé poloviny bránice. Rovněž asi u poloviny nemocných trpících perinefritickým abscesem jsou abnormální nálezy na nativním rentgenovém snímku břicha. Na těchto snímcích může být patrna viditelná rezistence ( tedy jakási bulka ), nebo kámen ( přítomný v močových cestách ), dále setření hranic zobrazení struktury musculus psoas ( tj. bederního svalu ), či přítomnost extraintestinálního plynu ( tedy přítomnost plynu ve volné dutině břišní mimo střevní lumen ), a sice v oblasti v okolí postižené ledviny.

Tento mimostřední plyn vzniká při perinefritickém abscesu způsobeném plynotvornými bakteriemi. Při vyšetření pacienta rentgenovou metodou vylučovací urografie ( tedy při rentgenovém vyšetření, při kterém se provádí v rychlém sledu za sebou série rentgenových snímků oblasti ledvin nemocného následně po nitrožilním podání rentgen kontrastní látky, kdy se sleduje vylučování této rentgen kontrastní látky ledvinami pacienta ) můžeme prokázat tyto nálezy: buďto struktura ledviny na rentgenovém snímku není vůbec patrná nebo je velmi špatně viditelná, dále může být patrna deformace ledvinových kalichů, nebo vytlačení ledviny z jejího normálního uložení v těle pacienta směrem dopředu. Také můžeme prokázat jednostrannou fixaci ledviny, která bývá ale nejlépe patrná při vyšetření metodou fluoroskopie ( termín fluoroskopie je odvozen ze slov: fluorisatio = fluorizace, a z řečtiny: skopein = pozorovat; fluoroskopie označuje přímé pozorování rentgenového obrazu na fluorescenčním štítu ) nebo na rentgenových snímcích exspiračně inspiračních ( tedy při rentgenových snímcích pořízených při nádechu a výdechu pacienta, kde se pozice fixované ledviny nijak nemění, na rozdíl od normální fyziologické situace ). Prospěšné k průkazu perinefritických abscesů bývá použití sonografického ( tedy ultrazvukového ) vyšetření. 

Při ultrasonografickém vyšetření může být patrna přítomnost ohraničeného nahromadění tekutiny v oblasti ledvin a jejich okolí. Suverénně nejlepší vyšetřovací metodou ke stanovení eventuální přítomnosti perinefritických abscesů je vyšetření pacienta rentgenovou počítačovou tomografií, která má proti ultrazvukovému vyšetření větší rozlišovací schopnost. Vyšetření nemocného trpícího perinefritickým abscesem pomocí metody rentgenové počítačové tomografie prokáže přítomnost abscesu prakticky ve všech případech.

Léčba

Letalita ( letalita neboli smrtnost udává poměr počtu zemřelých na dané onemocnění k celkovému počtu pacientů s danou chorobou;  letalita odráží klinickou závažnost onemocnění ) pacientů na onemocnění perinefritickým abscesem se pohybuje kolem 40 procent. Je ovšem nezbytné poznamenat, že včasné stanovení diagnózy a okamžité zahájení léčby perinefritického abscesu zpravidla přináší výborné výsledky, a to obzvláště tehdy, jestliže pacient netrpí současně na jiné těžké základní onemocnění. Samotné léčení pacienta trpícího onemocněním perinefritickým abscesem zahrnuje použití antimikrobních prostředků ( tedy celkové podání účinných antibiotik ) a vypuštění hnisu z  abscesové dutiny. Vypuštění hnisu z perinefritického abscesu je možné dosáhnout perkutánní drenáží  ( tedy napíchnutím abscesové dutiny injekční jehlou přes neporušenou kůži a celou břišní stěnu ) a aspirací hnisavého obsahu abscesu touto jehlou. Většinou je však nutné zavedení drénu vpichem přes neporušenou stěnu břišní do abscesové dutiny a jeho ponechání po určitou dobu nezbytnou pro vyhojení abscesového ložiska. V některých případech je nutno perinefritický absces léčit chirurgicky.

Chirurgické řešení  spočívá v operačním otevření abscesového ložiska a vypuštění jeho obsahu. Operační výkon je většinou doprovázen následným ponecháním zavedeného drénu do vyprázdněné abscesové dutiny, a to až do doby vyhojení zánětu. Chirurgické řešení perinefritického abscesu může ale v jednotlivých konkrétních případech vyžadovat navíc další operační výkony. A sice se může jednat buďto jenom o odstranění obstrukce ( tedy blokády ) vývodných močových cest ( tato blokáda může být například vyvolána kamenem v močových cestách nebo nádorem ), ale v některých případech může být nutné také provedení nefrektomie ( tedy operační odstranění postižené ledviny ). Nefrektomie bývá nezbytná v takových případech, jestliže dojde k velmi těžkému postižení ledviny, a to jak infekcí, tak také i ledvinovými kameny. Pro volbu účinného antibiotika, které je vhodné u pacienta použít v konkrétním případě perinefritického abscesu, je nutné mikrobiologické kultivační vyšetření odebraného vzorku hnisu z abscesu, vzorku krve i vzorku moči pacienta k průkazu přítomnosti určitého mikroorganizmu a stanovení jeho citlivosti na antibiotika.

Do té doby, než jsou k dispozici výsledky mikrobiologických testů, a než je tedy bezpečně znám konkrétní bakteriální původce, který vyvolal konkrétní perinefritický absces, je metodou volby nasadit k léčbě antibiotikum gentamicin nebo některé antibiotikum patřící do skupiny cefalosporinů 3. generace ( například je možno nasadit antibiotikum ceftazidim ). 

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Dob@Imports Microsoft.IdentityModel.Claims
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události