Onemocnění perikardu

Onemocnění osrdečníku

Perikard může být postižen vrozenými anomáliemi, zánětem, úrazy nebo nádory. Zánět (perikarditida) vzniká při bakteriální, virové nebo houbové nákaze. Vyskytuje se u nemocných s AIDS. Chronický zánět osrdečníku může být tuberkulózního původu. Hnisavý zánět perikardu je vzácný, vzniká při infekční endokarditidě (zánětu srdeční nitroblány), plicních zánětech, poraněních hrudníku pronikajících do dutiny osrdečníku, po operaci srdce nebo u nemocných léčených tzv. imunosupresivy (léky potlačujícími imunitu).

Revmatická perikarditida se vyskytuje především v dětí v rozvojových zemích v rámci revmatické horečky. Zánět osrdečníku se vyskytuje u tzv. systémových onemocněních pojiva (postihujících pojivovou tkáň celého organizmu); jde např. o tato onemocnění: systémový lupus erytematodes, revmatoidní artritida, sklerodermie a další choroby.

Zánět perikardu může následovat po akutním srdečním infarktu (tzv. časná a pozdní poinfarktová perikarditida).

Léková perikarditida může komplikovat medikamentózní léčbu (např. prokainamidem, hydralazinem).

Otevřená i uzavřená poranění hrudníku mohou vést ke krvácení do dutiny osrdečníku - hemoperikardu. Výduť aorty s rozpolcením její stěny (tzv. disekující aneurysma aorty) někdy praská do osrdečníku, a stejně tak může do perikardiální dutiny prasknout srdeční svalovina po infarktu nebo úrazu.

Nádorová perikarditida bývá při mezoteliomu (nádor vycházející z buněk vystýlajících osrdečníkovou dutinu). Nejčastější příčinou velkého perikardiálního výpotku jsou však metastazující nádory, např. rakovina plic a prsu; může jít také o přímé šíření jiných hrudních nádorů do osrdečníku. Velký výpotek perikardu může snižovat výkonnost srdce. Postiradiační perikarditida vzniká po ozařování hrudníku pro nádor (prsu, průdušky, lymfom).

Konstrikční perikarditida (vazivové změny osrdečníku uzavírající srdce jako krunýř) vzniká obvykle z neznámých příčin, avšak může následovat po kterémkoli onemocnění osrdečníku, které způsobí akutní perikarditidu (např. po tuberkulóze a ostatních infekcích, úrazu, srdeční operaci, ozáření). Vzácně vzniká po revmatické horečce.

Někdy nelze původ onemocnění zjistit; zánět osrdečníku se pak označuje jako idiopatický.

Kapitoly

Příznaky, průběh onemocnění

Většina perikarditid začíná jako tzv. suchá. Hlavním příznakem je perikardiální bolest, která má tzv. pleurální složku (týkající se pohrudniční výstelky) závisející na dýchání a ve většině případů je provážena třecím šelestem, jednak složku útrobní, která se charakterem velmi podobá bolestem srdečního původu při nedokrvení (ischemii). Pacient má horečku.

V laboratorním vyšetření prokazujeme vysokou sedimentaci, zvýšený počet bílých krvinek v krvi a zvýšení tzv. bílkovin akutní fáze v krevním séru (typických pro akutní zánět).

Rozhodující diagnostickou metodou je echokardiografie.

Většina suchých perikarditid přechází v tzv. exsudativní formu (tj. s výpotkem). Mizí pleurální složka bolesti, zůstává tlak na hrudi, je přítomna dušnost. Charakteristické je náhlé zvětšení srdečního stínu na rentgenovém snímku odpovídající zvětšení objemu perikardiální dutiny způsobené tvorbou výpotku. Množství výpotku se pohybuje od 50 ml až do 1 litru i více. Rychle vzniklý nebo objemnější perikardiální výpotek může omezovat plnění komory v diastole. Vyrovnává se diastolický tlak v komorách, síních a žilním řečišti. Postupuje městnání krve v systémovém žilním řečišti, projevující se zvýšenou náplní krčních žil krví, otoky DK, zvětšením jater. Známky systémového městnání jsou při onemocněních perikardu výraznější než příznaky plicního městnání, a jednoznačně vyjádřený plicní otok a výraznou dušností je vzácný.

Při velkém výpotku, většinou náhle vzniklém, vzniká tzv. perikardiální tamponáda. Jejími hlavními příznaky jsou pokles systémového krevního tlaku, zrychlený tep a městnání žilní krve v systémovém žilním řečišti před pravým srdcem. Ani velký perikardiální výpotek (větší než l litr) nemusí způsobit tamponádu, protože perikard se dokáže přizpůsobit i velkému objemu, pokud k akumulaci tekutiny dojde pomalu.

Virová, idiopatická, tuberkulózní, hnisavá perikarditida a hemoperikard mohou vyústit v konstrikční perikarditidu. Její příznaky jsou podobné tamponádě: nízký krevní tlak, rychlý tep, dušnost a výrazné městnání žilní krve v systémovém žilním řečišti s překrvením (kongescí) jater a výpotkem břišní dutiny (ascitem). Při echokardiografii nalézáme ztluštělý perikard, někdy s vápenatými usazeninami (kalcifikacemi). Pokud jsou kalcifikace rozsáhlé, mluvíme o pancéřovém srdci.

Léčba, prognóza

Léčba perikarditidy se řídí příčinou. U suchých perikarditid většinou stačí léky proti bolesti - analgetika, např. paracetamol, při výpotku případně protizánětlivé léky - tzv. nesteroidní antiflogistika, např. ibuprofen. Kortikoidy jsou podávány jen u případů neodpovídajících na výše uvedenou léčbu. Infekční perikarditidy se léčí příslušnými antimikrobiálními látkami (antibiotiky, protivirovými léky, antituberkulotiky atd.).

U trvalé (idiopatické, nádorové, postiradiační) perikarditidy nebo u opakovaných zánětů osrdečníku, kde neuspěla medikamentózní léčba (kortikoidy, kolchicin), je nutné chirurgické vynětí části perikardu (perikardektomie). Perikardektomii provádíme i u nemocných s konstrikční perikarditidou. Při tamponádě je nutná neodkladná punkce dutiny osrdečníku (napíchnutí jehlou přes hrudní stěnu) nebo otevřený chirurgický zákrok.

Prognóza je určena příčinou.


Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Dob@Imports Microsoft.IdentityModel.Claims
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události